Čís. 12388.

Vysvítá-li teprve z rekursu povinného proti povolení exekuce, že zabavené požitky, které dostává jako pensista od Pensijního ústavu, jsou podle § 46 zákona ze dne 21. února 1929, čís. 26 sb. z. a n. vyloučeny z exekuce, nemohlo k této nové okolnosti v rekursním řízení býti přihlíženo, nebylo však závady, by rekurs povinného nebyl posuzován a vyřízen jako návrh na zrušení exekuce.
Rozhodnutí o útratách dovolacího rekursu proti usnesení rekursního soudu, jenž návrh na povolení exekuce k rekursu povinného neprávem zamítl, jest vyhraditi rozhodnutí prvého soudu o zrušeni exekuce.
(Rozh. ze dne 23. února 1933, R II 49/33.) K vydobytí peněžité pohledávky povolil soud prvé stolice exekuci zabavením a přikázáním k vybrání požitků dlužníka (pensisty) proti Pensijnímu ústavu průmyslu cukrovarnického v Praze. Rekursní soud exekuční návrh zamítl. Důvody: Podle § 46 zákona ze dne 21. února 1929 čís. 26 sb. z. a n. jest zabavení nároku pojištěnců a jejich příslušníků i dávek jen potud přípustné a právně účinné, jsou-li určeny ke krytí nároků osob, jež mají nárok proti pojištěnci na zákonné výživné, až do polovice a ke krytí záloh poskytnutých zaměstnavateli pojišťovnami, obcemi před jich poukázáním. Podle konaného šetření jest Pensijní fond průmyslu cukrovarnického v Praze náhradní pojišťovnou podle § 103 zákona ze dne 21. února 1929 čís. 26 sb. z. a n., v souzeném případě jde o zaplacení dodaného zboží, nikoliv o některou ze zmíněných privilegovaných pohledávek. Mimo případy zákonem vytčené nesmí zákonné pojišťovací dávky býti žádným způsobem odňaty oprávněné osobě, a to ani z její vůle ani proti její vůli.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu; zároveň však uložil soudu prvé stolice, by o rekursu povinného jednal a rozhodl jako o návrhu na zrušení exekuce podle § 39 čís. 2 ex. ř. a v konečném vyřízení rozhodl i o útratách dovolacího rekursu.
Důvody:
Dovolacímu rekursu nelze upříti oprávněnost, pokud vytýká, že k okolnosti přednesené v rekursu povinného, že pensijní ústav československého průmyslu cukrovarnického v Praze, od něhož dostává požitky, jest náhradním pensijním ústavem (ve smyslu §§ 103 a násl. zákona ze dne 21. února 1929 čís. 26 sb. z. a n.), neměl rekursní soud přihlíželi, ježto šlo o novotu, a že bylo na povinném, by přednesl onu okolnost a učinil návrh na zrušení exekuce u soudu prvé stolice. Jak bylo vyloženo, zejména v rozhodnutích čís. 9359, 9663 a 10471 sb. n. s., jest činnost soudu rekursního činností ryze přezkumnou. Jeho úkolem není, by znova a samostatně uvažoval, zda exekuce má či nemá býti povolena, nýbrž jest na něm, by zkoumal, zda prvým soudem bylo o exekučním návrhu rozhodnuto správně. I pro rekurs do rozhodnutí o návrhu na povolení exekuce platí zákaz novot, rekursní soud smí rozhodovali jen podle onoho skutkového stavu, podle něhož rozhodoval soud prvé stolice, a není oprávněn, by si doplňoval tento skutkový stav sám novým šetřením. Nejvyšší soud může napadené usnesení přezkoumali rovněž jen podle údajů exekučního návrhu a nemůže je potvrdili, protože jeho odůvodnění se neopírá o obsah exekučního návrhu, nýbrž o výsledek dodatečného šetření, jež rekursní soud provedl přes zákaz novot, tedy neoprávněně. V souzeném případě není z návrhu na povolení exekuce zřejmé, zdali požitky, které podle jeho tvrzení dostává povinný jako pensista od Pensijního ústavu československého průmyslu cukrovarnického v Praze, jsou nárokem podle § 46 zákona ze dne 21. února 1929, čís. 26 sb. z. a n., ježto z obsahu návrhu nelze posoudili, že jmenovaný pensijní ústav jest náhradním ústavem ve smyslu § 73, 103 a násl. tohoto zákona. Ale v rekursu povinného bylo výslovně tvrzeno, že exekuce byla povolena na nároky, jež podle platných předpisů — to jest podle § 46 zákona čís. 26/1929 sb. z. a n. — jsou vyloučeny z vedení exekuce pro vymáhanou pohledávku, a v takovém případě může exekuce býti zrušena i z úřadu podle § 39, čís. 2 ex. ř. Není proto závady, by rekurs povinného nebyl posuzován a vyřízen jako návrh na zrušení exekuce. Bylo proto rozhodnouti, jak se stalo. Pro úplnost se dodává, že je mylný názor dovolacího rekursu, že ustanovení § 46 zákona čís. 26/1929 sb. z. a n. má na mysli jen úmluvy o zastavení pensijních nároků, neboť z jasného doslovu tohoto ustanovení plyne nepochybně, že jsou jím připuštěny převody, zastavení a exekuce zabavením nároků a dodávek pojištěnců a jejich příslušníků jen za uvedených v něm předpokladů.
Rozhodnutí o útratách dovolacího rekursu bylo vyhrazeno soudu prvé stolice, poněvadž záleží na výsledku dalšího řízení, zda jich bylo třeba podle § 74 ex. ř.

Citace:

č. 12388. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/1, s. 284-286.