Čís. 12380.Zánik zabavené pohledávky povinného za erárem přeúčtováním na dlužné daně povinného (vzájemným placením podle § 1438 obč. zák.) neposkytuje československému státu jako poddlužníku oprávnění, by navrhl zrušení exekuce.(Rozh. ze dne 23. února 1933, R I 133/33.)K vydobytí peněžité pohledávky za Karlem S-em vedl vymáhající věřitel exekuci zabavením pohledávky příslušející prý dlužníku proti československému státu plus minus 37750 Kč jakožto nároku na vyplacení toho, co bylo zadrženo při kolkování bankovek. Návrhu finanční prokuratury na zrušení této exekuce soud prvé stolice vyhověl, rekursní soud návrh zamítl.Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.Důvody:Rekursní soud zamítl návrh na zrušení exekuce, jejž učinila česká finanční prokuratura v zastoupení československého státu jako poddlužnika podle §§ 39 druhý odstavec a 295 druhý odstavec ex. ř., a své rozhodnutí odůvodnil tím, že zabavená pohledávka povinného proti československému státu byla likvidní a k výplatě poukázána, takže jejímu soudnímu zabavení nebyl na překážku předpis dvorního dekretu ze dne 21. srpna 1838, čís. 291 sb. z. s., a § 295 druhý odstavec ex. ř. Proti správnosti tohoto odůvodnění není v dovolacím rekursu nic namítáno. Finanční prokuratura v zastoupení poddlužníka již ani netvrdí, že zabavená pohledávka povinného nebyla likvidní a poukázána k výplatě, nýbrž jen dovozuje, že zadržená částka — to jest pohledávka povinného proti československému státu, na kterou se vede exekuce, — byla pravoplatně přeúčtována na dlužné daně povinného, že tím přestala býti pohledávkou a že by exekuce byla vedena na předmět, který neexistuje. Z toho jest patrno, že dovolací rekurs uplatňuje jen, že zabavená pohledávka povinného zanikla přeúčtováním, vzájemným placením podle § 1438 obč. zák. Avšak takový zánik zabavené pohledávky neposkytuje československému státu jako poddlužniku oprávnění, by navrhl zrušení exekuce, neboť oznámením podle § 295 druhý odstavec ex. ř., jež se podle § 39 druhý odstavec ex. ř. považuje za návrh na zrušení exekuce, může býti jen uplatněno, že povolení exekuce jest nepřípustné, ježto se příčí předpisům, podle kterých jest dotčená pohledávka vyňata z exekuce vůbec anebo v povoleném rozsahu. (Viz též nařízení býv. min. sprav. ve Vídni ze dne 15. prosince 1899, čís. 56 věst. min. sprav.). Tvrzená okolnost, že pohledávka, na kterou se vede exekuce, byla již zaplacena nebo zanikla započtením, neměla by však v zápětí, že tato pohledávka byla podle platných předpisů vyňata z exekuce, nýbrž její účinek by se projevil prostě v tom, že by k výsledku nevedla ani exekuce ani případná žaloba na poddlužníka.