Čís. 12360.Ochrana nájemců (zákon ze dne 26. března 1925, čís. 48 sb. z. a n.). Jednorázová náhrada, již si dal pronajímatel kromě nájemného zaplatili novým nájemcem jako úhradu útrat zřízení náhradního bytu v témže domě pro dřívější nájemníky bytu, jest zakázanou úplatou ve smyslu § 20 (2) zákona.(Rozh. ze dne 16. února 1933, Rv I 1655/31.)Žalobě nájemců na pronajímatelku o vrácení 5000 Kč, jež prý žalované zaplatili jako t. zv. stavební příspěvek, bylo vyhověno soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchtodůvodů:Předeslati jest, že souzený případ jest posuzovati podle zákona ze dne 26. března 1925, čís. 48 sb. z. a n., za jehož platnosti byla úplata ujednána a vyplacena (V únoru 1927) a že tato okolnost má význam pro posuzování, zda t, zv. stavební příspěvek jest zapovězenou úplatou podle § 20 (2) zmíněného zákona. Nižší soudy zjistily, že mezi stranami byla ujednána nájemní smlouva o místnostech obchodních i obytných za měsíční nájemné 500 Kč; že žalovaná (pronajímatelka) žádala od žalujících (nájemců) ještě 5000 Kč ke krytí útrat zřízení náhradního bytu v témže domě pro dřívější nájemníci obytných místností, pak útraty úpravy najatého bytu žalobců a jiných později, nutných oprav v domě; že strany označovaly tuto surnu při vyjednávání jako »stavební příspěvek« a že jeho zaplacení bylo podmínkou pro uzavření smlouvy nájemní. Tyto skutečnosti stačí k odsouzení žalované, aby přijatou sumu s úroky vrátila (§ 20 (3) cit. zák.). Nejvyšší soud vyslovil již v četných rozhodnutích, a odůvodnil to zevrubně, že zákon čís. 48/1925 v § 12 (7) prohlásil za nepřípustné i jen zvýšení nájemného z důvodu nutných oprav nebo obnov domu; dovolil sice v § 12 (4) přiměřené zvýšení nájemného na dobu nutnou k amortisaci nákladů, jež byly učiněny k žádosti nájemníkově v jeho bytě (mimo případ, že byly nutné, aby byl byt udržen v užívatelném stavu), ale i v takovém případě jsou náklady jen důvodem pro zvýšení nájemného, nikdy pro požadování určité jistiny jako náhrady. Takové jednorázové náhrady jsou zapovězenou úplatou podle § 20 (2), neboť pronajímatel má žádati za pronajetí bytu nebo jiných místností (§ 30) jen nájemné a nic jiného. Zákon se právem obával, že by mohlo'býti takových kapitálových náhrad zneužíváno k požadování úplat přemrštěných. Stačí tu odkázati na př. k rozhodnutím čís. 6564, 8923, 9486 sb. n. s. Marně se dovolatelka snaží dolíčiti, že prý t. zv. stavební příspěvek byl jen příslušenstvím a součástí činže a že to byla jen zvýšená činže ku předu zaplacená. Toto tvrzení odporuje zjištěním nižších soudů a odporuje také písemné nájemní smlouvě ze dne 28. února 1927, kde jsou nájemné a stavební příspěvek přesně rozlišovány. Hospodářsky znamenal ovšem stavební příspěvek pro nájemníky zvýšení nájemného, t. j. zvýšení ceny za užívání (§ 1094 obč. zák.) na dobu nájemní, ale to nemění nic na podstatě věci, podle které pronajímatelka žádala a obdržela mimo nájemné ještě pod titulem stavebního příspěvku zvláštní úplatu za to, že nájemní smlouvu uzavřela, což právě zákon v § 20 (2) zakázal. Z toho, co dosud uvedeno, plyne, že jsou bez významu vývody dovolacího spisu o tom, jak nájemní předmět vznikl a zda vznikl spojením dvou nájemních předmětů; pak vývody o základním nájemném, o pětiletém trvání nájmu a o smluvní volnosti co do nájemného podle § 14 čís. 2 zák. o ochr. náj. Vše to nemá významu, neboť zde běží o zapovězenou úplatu podle § 20 (2) zák. čís. 48/1925 (nyní § 20 (1) zák. čís. 44/1928), kterou jest od nájemného rozlišovati.