Čís. 12367.

Exekuce na základě říšskoněmeckěho rozsudku.
Pokud nebylo odporu (§ 83 ex. ř.) právoplatně vyhověno, může býti rozhodnuto o rekursu povinného proti povolení exekuce.
K průkazu, že právní věc podle ustanovení platných v tuzemsku o příslušnosti mohla býti zahájena ve státě říšskoněmeckém, nestačí doklad o tom, že spor proti povinnému byl zahájen u říšskoněmeckého soudu podle §§ 23 a 29 něm. c. ř. s., aniž doklad o tom, že hypoteční dluh povinného byl podle zákona splatný v Německu a že povinnému přísluší proti kupiteli nemovitosti v Německu nárok na vyrovnání zhodnocení.
(Rozh. ze dne 17. února 1933, R I 44/33.)
Soud prvé stolice povolil exekuci na základě říšskoněmeckěho exekučního titulu. Rekursní soud exekuční návrh zamítl.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu. Důvody:
Dovolací rekurent má pravdu, že js procesně nehospodárné provésti řízení o odporu proti exekuci dřivé, než bylo právoplatně rozhodnuto o rekursu do povolení exekuce. To nebrání rozhodnutí o dovolacím rekursu. Nezáleží na tom, že rozhodnutí o odporu odporuje si s usnesením o rekursu, neboť, pokud nebylo odporu právoplatně vyhověno (ve skutečnosti byl zamítnut), může bytí rozhodnuto o rekursu povinného proti povoleni exekuce. Nesprávným je názor dovolaciho rekurenta, že v rekursu nebylo přípustné uplatňovat nepříslušnost německého soudu z důvodu, že vývody o ní v rekursu by byly nepřípustnou novotou a že tedy nepříslušnost mohla býti uplatněna jen odporem. Podle vládní vyhlášky čís. 131/1924 a § 328 čís. 1 něm. c. ř. s. neuznávají německé soudy tuzemské rozsudky a nepřiznávají vykonatelnost, když zdejší soudy nebyly příslušné podle německých zákonů a žalovaný, který podlehl, je německým příslušníkem. V důsledku vzájemnosti onou vládní vyhláškou podle § 79 ex. ř. zaručené nemůže ani tuzemský soud přiznati vykonatelnost rozsudku německého soudu, je-li žalovaný, který podlehl, tuzemcem a německé soudy nebyly příslušné podle československých zákonů. V Německu může býti vedena exekuce podle § 722 c. ř. s., byla-li uznána rozsudkem o vykonatelnosti přípustnost exekuce. Protože však zdejší právo nezná zvláštní delibační řízení a spor o vykonatelnost cizozemského rozsudku, vyjmouc případy odporu, jest při povolování exekuce dle německého exekučního titulu použiti všeobecných předpisů exekučního řádu. Podle § 54 čís. 3 ex. ř. má vymáhající věřitel udati v exekučním návrhu vše, čeho je podle povahy případu potřeba pro nařízení, jež soud povolující neb exekuční má vydati pro vedení exekuce. Podle § 3 ex. ř. stane se povolení exekuce bez ústního jednání a slyšení odpůrce, leč by v zákoně něco jiného bylo nařízeno. Pro povolení exekuce na základě cizozemského exekučního titulu není v zákoně nic odchylného předepsáno. Podle § 55 druhý odstavec ex. ř. má pak vymáhající věřitel dokázati všechny okolnosti, jež jsou podstatné pro navrhované soudcovské rozhodnutí nebo opatření. Bylo tedy věcí vymáhajícího věřitele, by v exekučním návrhu tvrdil a prokázal, že je splněna také podmínka podle § 328 čís. 1 něm. c. ř. s., t. j., že německý soud jest příslušný podle československých zákonů, ježto povinný podlehl ve sporu, nebylo sporu o tom, že je tuzemcem, a vymáhající věřitel tím. že poukazoval v důvodech návrhu na ustanovení § 80 čís. 1 ex. ř., sám to přiznal. Ale podmínky § 328 čís. 1 něm. c. ř. s. vymáhající věřitel v návrhu neprokázal, ba ani netvrdil. Tvrdil v tom směru jen, že spor byl zahájen u zemského soudu v Drážďanech podle ustanovení §§ 23 a 29 něm. c. ř. s., z čehož dovozoval, že byl spor zahájen podle směrnic platných v tuzemsku o příslušnosti. Tím však tvrdil jen příslušnost německého soudu podle německých zákonů, nikoli podle tuzemských. Stěžovatelem k exekučnímu návrhu přiložený ověřený překlad §§ 23 a 29 něm. c. ř. s., jímž patrně chtěl dolíčiti příslušnost německého soudu podle obdobných předpisů §§ 99 a 88 j. n., neopodstatňuje totiž tuto příslušnost ani ve spojení s předloženými doklady (vyhotovením rozsudku zemského soudu v Drážďanech ze dne 24. března 1930, usnesením o útratách a usnesením ze dne 4. prosince 1930 o odsouzení žalovaného k zaplacení zálohy 1500 marek za účelem odstranění jeho závazku k zaplacení zhodnocovací částky). Jimi nebylo prokázáno, že zemský soud v Drážďanech byl příslušný podle tuzemských zákonů, protože v těchto dokladech není o příslušnosti vůbec zmínky. Jako bydliště žalovaného a povinného jsou vedeny Trnovany u Teplic, tedy obec tuzemská a z listin neplyne, že zhodnocený dluh měl býti dle dohody splněn v Německu, ani že žalovaný měl v Německu majetek a neměl tam bydliště, jakž vyžadují §§ 88 a 99 j. n. Vývody dovolacího rekurenta o tom, že byla v Německu pro žalovaného založena příslušnost podle §§ 88 a 99 j. n., protože hypoteční dluh byl splatný v Drážďanech a protože žalovanému příslušel proti kupiteli reality R-ovi nárok na vyrovnání zhodnocení, jsou jednak novotami v opravném řízení rekursním nepřípustnými, jednak ani samými vývody rekurentovými není opodstatněna příslušnost podle řečených ustanovení tuzemského práva, protože netvrdil, že dluh byl splatný v Německu podle dohody, jak to předpokládá § 88 j. n., který nemá na zřeteli splniště podle zákona, a protože dále pouhé stěžovatelovo tvrzení o sudišti podle § 99 j. n., protože povinný má proti R-ovi vyrovnací nárok, není důkazem takového nároku. Vždyť nebylo ani tvrzeno, že R. převzal dluh žalovaného nebo hypotéku a že byl proto povinen žalovaného zprostiti závazku a platiti za něho dluh, nýbrž naopak bylo tvrzeno, že R. dluh nepřevzal, že mu měla býti realita odevzdána a také byla odevzdána bez břemen. Již proto není tu průkazu o vyrovnacím nároku podle § 242 něm. obč. zák.

Citace:

č. 12367. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/1, s. 238-240.