Čís. 12637.

Nejde-li o škodu způsobenou železničním zřízencem osobě třetí, nýbrž o vlastní škodu způsobenou dráze jejím zřízencem, nestačí, že škůdce (třetí osoba) namítal poškozené dráze nezdatnost železničního zřízence podle § 1315 obč. zák., nýbrž musel by tvrditi a prokázati, že se dráha dopustila zavinění ve volbě železničního zřízence tím, že ho použila k obstarávání svých věcí, ač věděla nebo věděti musila, že je nezdatný.
(Rozh. ze dne 26. května 1933, Rv I 290/32.)
Železniční erár domáhal se na žalovaném majiteli autobusu zaplacení 946 Kč, ježto autobus žalovaného najel na spuštěné železniční závory a je poškodil, takže oprava stála zažalovaný peníz. Procesní soud prvé stolice přisoudil žalobci jen 473 Kč. Důvody: Soud vzal za zjištěno, že autobus jel zvolna, že závory začaly jíti dolů, když byl vzdálen asi 8 m, a že šly dolů tak rychle, že přední padla na předek autobusu. To se nemohlo jinak státi, než tím, že zřízenec dráhy K. patrně ve spěchu mimořádně rychle závory dolů spustil, aniž se před tím rozhlédnutím přesvědčil, že žádné vozidlo není v nebezpečné blízkosti. V tom shledává soud zaviněné nedopatření způsobené nedostatkem náležité pozornosti na straně tohoto železničního zřízence (§ 1294 obč. zák.). Za toto jeho zavinění ručí stát jako podnikatel podle § 5 vl. nař. ze dne 13. května 1921, čís. 203 sb. z. a n. o dopravním řádě pro železnice. Soud shledal však zavinění i na straně žalovaného, za které ručí žalovaný podle § 8 zákona čís. 162/08, neboť znalcem z oboru jízdy zjištěno, že řidič autobusu, i když na vzdálenost asi 8 m zpozoroval spouštění závor, při náležité pozornosti přece mohl zastaviti. Jest tedy zavinění na obou stranách a rozdělil proto soud podle § 1304 obč. zák. škodu — jejíž výše jest nesporná — rovným dílem a dle toho rozhodl. Odvolací soud vyhověl žalobcovu odvolání a uznal žalovaného povinným zaplatiti žalobci celý zažalovaný peníz. Důvody: Správně sice prvý soud uvádí, že se nárok na náhradu škody žalující strany řídí podle § 3 zákona ze dne 8. srpna 1908, čís. 162 ř. zák. podle obecného občanského práva, avšak nesprávné přišel soud k přesvědčení, že zavinění na škodě jest na obou stranách stejné a podle toho přisoudil žalující straně jen polovici zažalované pohledávky, jejíž výše popřena nebyla. Prvý soud nesprávně opírá spoluzavinění žalující strany o ustanovení § 5 vl. nař. ze dne 13. května 1921, čís. 203 sb. z. a n. o dopravním řádě pro železnice, podle něhož železnice ručí za své lidi a za jiné osoby, jichž používá k provedení přepravy, avšak cit. vládní nařízení bylo zrušeno vládním nařízením ze dne 17. července 1928, čís. 144 sb. z. a n. a v tomto nařízení zásada ručení železnice nepřichází. Jest dále přihlédnouti k tomu, že žalovaná strana namítala jen, že škoda byla způsobena zaviněním železničního hlídače, za kteréhož by strana žalující ručila podle § 1315 obč. zák., kdyby se jí dokázalo, že onen hlídač jest osobou neschopnou a že škoda byla způsobena osobě třetí. V souzeném případě však žalovaná strana ani netvrdila, že hlídač je osobou neschopnou a František K. jako železniční zřízenec je sice ve službách železnice, avšak škoda byla způsobena na jejím zařízení, t. j. na závorách, tedy nikoliv osobě třetí. Ano se žalující straně podle všeobecných ustanovení o náhradě škody podařilo dokázati, že škoda způsobena byla na železničních závorách stranou žalovanou a tato své tvrzení, že škodu zavinila strana žalující nebo že ji spoluzavinila, nijak neprokázala, bylo odsouditi žalovanou stranu k zaplacení celého odškodného za poškození závor.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání žalovaného.
Důvody:
Dovolatel má mylně za to, že může žádati dělení škody způsobené žalující dráze z toho důvodu, že škodu tu zavinil z části svou nezdatností i zřízenec dráhy. Neboť nejde o případ § 1315 obč. zák., an tento předpis jedná o ručení toho, kdo používá nezdatné osoby k obstarávání svých věcí, za škodu, kterou způsobil v této své činnosti osobě třetí. V souzeném případě však nejde o škodu způsobenou železničním zřízencem třetí osobě, nýbrž o vlastní škodu, způsobenou vlastním zřízencem. A tu platí ustanovení § 1304 obč. zák., podle něhož nese poškozený škodu poměrně se škůdcem, zavinil-li si ji současně i sám, to jest dopustil-li se poškozený sám bezprávného činu neb opomenutí, které jest v příčinné souvislosti se škodou. Musil by tedy dovolatel dokázati, že si správa dráhy sama vlastním zaviněním škodu způsobila. Nestačilo by proto ani, kdyby byl žalovaný namítal nezdatnost železničního zřízence podle § 1315 obč. zák., poněvadž ustanovení to nepředpokládá vědomí zaměstnavatele o nezdatnosti zřízence a tudíž zavinění zaměstnavatele, nýbrž je ručením za výsledek (srov. Materialie k III. dílčí novele k obč. zákonu str. 46), nýbrž byl by musil tvrditi, že se žalující dráha dopustila zavinění ve volbě železničního zřízence tím, že ho použila k obstarávání svých věcí, ač věděla nebo věděti musila, že je nezdatný. To platí i o dráze podle § 19 čís. 2 provozovacího řádu železničního čís. 1 z roku 1852 ř. z., ano zvláštních od občanského zákona odchylných předpisů v tomto směru není. Poukazuje-li dovolatel na rozhodnutí nejvyššího soudu č. j. Rv I 1312/29-2, uveřejněné pod čís. 9811 sb. n. s., vyvrací sám sebe, poněvadž tam jest vysloven týž právní náhled.

Citace:

Čís. 12637.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/1, s. 702-704.