Čís. 12280.

Směnky.
Pod předpis § 103 směn. zák. spadá i podpis jednoho zástupce firmy, vyžaduje-li se ku platnosti jejího podpisu znamenání dvou zástupců.
K závaznosti nepravého zmocněnce ze směnky se vyhledává, by podepsal jako zástupce scilicet oprávněný, tedy předstíraje samo oprávnění, t. j., aby se svým podpisem vydával za oprávněného zástupce.
Předpokladem závaznosti zmocněncovy podle § 103 směn. zák. jest, že směnečné prohlášení bylo vydáno proti třetí osobě (nabyvateli). K perfekci směnečného prohlášení a k plné účinnosti podpisu proti nabyvateli jest pak potřebí, by směnka podepsaná zmocněncem byla převedena do nabyvatelova vlastnictví. Dal-li ten, kdo podepsal směnky za firmu, příkaz, by směnky byly vydány nabyvateli, a nepřesvědčil-li se, že nejsou opatřeny druhým firemním podpisem, jednal na svůj vrub.
(Rozh. ze dne 20. ledna 1933, Rv II 825/32.)
Směnečné platební příkazy proti žalovanému na zaplacení tří směnek po 10000 Kč procesní soud prvé stolice zrušil. Odvolací soud ponechal směnečné platební příkazy v platnosti. Důvody: První soudce zjistil, a není to mezi stranami ani sporno, že akciová společnost M. koupila od žalobkyně auto, jehož kupní cena měla býti kryta třemi směnkami po 10000 Kč, že žalovaný v době vystavení směnek byl prokuristou oné akciové společnosti, že všechny tři směnky, jež měly krýti kupní cenu koupeného auta, byly opatřeny razítkem firmy M., ale podepsány jen žalovaným jakožto prokuristou firmy, ač se podpis firmy M. podle; zápisu do obchodního rejstříku měl díti tím způsobem, že ke znění firmy vyjádřenému razítkem měl se podepsati prokurista s dodatkem prokuru vyznačujícím a jeden člen správní rady. Podepsal-li tedy žalovaný směnky, o něž jde, sám, ač šlo o kolektivní zastoupení, jest falsus prokurátor, neboť za takového nelze považovati jen toho, který vůbec nemá zmocnění, nýbrž i toho, kdo zmocnění má, jež však bylo překročeno. Žalovaného stíhají tedy následky v § 103 sm. zák. vytčené, že totiž je sám směnečně zavázán, tedy nikoli jen obecnoprávně k náhradě škody podle § 1009 obč. zák. a bez ohledu, zda nastala škoda čili nic. Nevyžaduje se v zákoně (§ 103) zavinění nepravého zástupce a je proto lhostejno, zda falsus prokurátor jednal bezelstně či obmyslně. Nerozhoduje proto ani skutečnost prvým soudcem zjištěná, že pravidelný postup podpisování směnek u firmy M. byl ten, že žalovaný jako prokurista směnky a průvodní dopisy k nim se vztahující podpisoval, že tyto listiny byly teprve potom pravidelně zasílány J. neb některému členu správní rady a že tento postup i v souzeném případě byl zachován a směnky, o něž jde, byly zaslány členu správní rady B-ovi k podpisu. Rozhodným je, že B. (aniž kdo jiný k tomu oprávněný) nepřipojil podpis k podpisu žalovaného pod razítko firmy M. na směnce a že se pak směnky, o něž tu jde, s pouhým per procura-podpisem dostaly do rukou žalující strany. Zjišťuje-li napadený rozsudek, že žalovaný podpisoval směnky za podmínky, že k jeho podpisu bude připsán ještě podpis dalšího zmocněnce, jest poukázati k tomu, že se žalovaný v námitkách o podmíněnosti podpisu nezmiňuje a že ze směnky samé vůbec nevyplývá, že žalovaný podepsal směnky za jakési podmínky. Z § 19 odst. (2) sm. zák. pak vyplývá, že každé prohlášení na směnce směnečníkem podepsané platí za neobmezené přijetí, pokud z jeho obsahu zřejmě nevychází najevo, že směnečník vůbec nechce směnku přijmouti neb že ji přijal jen s určitým obmezením. Žalovaný uplatňuje v námitkách, že podepsal »maje plně za to«, tedy v předpokladu, že směnka bude podepsána i druhým zmocněncem a první soudce zjistil, že tomu tak bylo. Avšak ani tato okolnost nemůže žalovaného zprostiti směnečného závazku po rozumu § 103 sm. zák. Že na bezelstnosti nesejde, o. tom stala se již zmínka. Pokud však žalovaný touto námitkou uplatňuje nesouhlas svého směnečného prohlášeni s onou skutečnou vůli (diskrepanci mezi skutečnou vůli a vůlí projevenou), je takový omyl jako každý jiný relevantní jen, kdyby byl vzbuzen druhou stranou neb zřejmě musel býti druhé straně z okolností nápadným neb vysvětlil-li se omyl ještě včas. Že tomu tak bylo, nebylo namítáno, tím méně prokázáno. Rozhodným pro posouzení této pře by jen bylo, kdyby bylo prokázáno, že žalující firma nejednala poctivě, jelikož předpis § 103 sm. zák. je dán jen na ochranu poctivého nabyvatele směnky. To však prokázáno nebylo. První soudce již správně zjistil a odvolací soud toto zjištění přejímá, že žalující strana v okamžiku nabytí nevěděla o překročení plné moci žalovaného. Dále potvrzuje svědek Bohuslav B., že mu jako zaměstnanci žalující strany směnky byly vydány po několikadenním čekání a naléhání na příkaz žalovaného, jenž mu na telefonickou urgenci sám sdělil, že již jsou připraveny, ať si pro ně přijde k účetnímu D-ovi. Žalovaný to ve své výpovědi jako strana nepopírá, udávaje, že se na to již nepamatuje,a připouští, že se po svém podpisu o osud směnek již nestaral, nýbrž ponechal vše další účetnímu D-ovi, jenž odeslání směnek věřitelům měl na starosti. Odvolací soud zjistil tedy, že směnky se dostaly do rukou žalobkyně s plným vědomím a na příkaz žalovaného a nelze tedy tvrditi, že se tak stalo před tím, než podpis na směnce byl hotový, nepoctivým nebo jinak závadným postupem žalující strany. Žalovaný je tedy podle § 103 směn. zák. směnečně zavázán, to tím spíše, ježto v době podpisu směnek žalovaným pokud se týče v době jich odeslání žalující firmě, jak ani nepopřeno a z jednání zřejmo, na směnce byl již údaj směnečníka a kromě toho razítko firmy M., k němuž připojen podpis žalovaného s dodatkem vyznačujícím prokuru, a bylo na směnečném blanketě vyznačeno, že jde o krycí směnku přijatelnou do 10000 Kč. Podle § 6 odst. (2) směn. zák. není platnosti směnky na závadu, že v době podpisu směnky chyběla některá z podstatných náležitostí a byla teprve později doplněna, a žalovaný v námitkách ani netvrdil, že se doplnění stalo bezprávně nebo proti úmluvě.
Nejvyšší soud nevyhověl odvolání.
Důvody:
Po právní stránce napadá dovolatel, že odvolací soud jej neprávem pokládá za neoprávněného zástupce (falsus procurator), protože nedal příkaz, by směnky byly neúplné vydány žalobkyni. § 103 směn. zák. stanoví, že ten kdo podepsal směnečné prohlášení jako zmocněnec, nemaje plné moci, ručí směnečně. Pod tento předpis zákona spadá i podpis jednoho zástupce firmy, vyžaduje-li se k platnosti jejího podpisu znamenání dvou zástupců. Účelem předpisu toho je ochrana dobré víry majitele směnky, který neví o nedostatku zmocnění toho, kdo podepsal. K závaznosti nepravého zmocněnce ze směnky se tudíž vyhledává, by podepsal jako zástupce scilicet oprávněný, tedy předstíraje samo oprávnění, t. aby se svým podpisem vydával za oprávněného zástupce. To plyne zejména z druhé věty § 103 směn. zák. Tam je řeč o stejném ručení poručníků a zákonných zástupců, kteří vydají směnečné prohlášení, překročivše své oprávnění. Je tedy předpokladem závaznosti zmocněncovy dle § 103 směn. zák., že směnečné prohlášení bylo vydáno k třetí osobě (k nabyvateli). Tomu svědčí i obdobné ustanovení čl. 55 obch. zák., podle něhož ručí z důvodu nedostávající se plné moci ten, kdo obchod ujedná. K perfekci směnečného prohlášení a k plné účinnosti podpisu proti nabyvateli je pak potřebí, by směnka podepsaná zmocněncem byla převedena do nabyvatelova vlastnictví. V tom směru zjišťuje odvolací soud, že žalovaný dal příkaz, aby směnky byly vydány žalobkyni, a že jejímu zástupci B-ovi telefonicky sdělil, že směnky jsou připraveny, ať si pro ně přijde k účetnímu D-ovi, že tedy směnky se dostaly do rukou žalobkyně s plným vědomím a na příkaz žalovaného. Dal-li žalovaný příkaz, aby směnky byly vydány, a, přesvědčil-li se, že nejsou opatřeny druhým firemním podpisem, jednal na svůj vrub a jeho počínání nelze chápati podle § 863 obč. zák., podle zásad poctivého styku v obchodě jinak, než že vydal směnečné prohlášení žalobkyni jako zástupci firmy akciové společnosti M., ač oprávněn k němu nebyl, předstíraje tím, že směnky jsoup řipraveny, jejich hotovost a tím i své samooprávnění k podpisu. V dalším postačí poukaz na důvody napadeného rozsudku.

Citace:

Čís. 12280.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/1, s. 70-73.