Čís. 12395.

Mezinárodní doprava železniční.
Sjednav se železniční správou zařaďovací Smlouvu ohledně svého soukromého provozu/ podrobil se zasílatel ustanovením mezinárodního reglementu o soukromých vozech. V takovém případě rozhodují jen ustanovení zařaďovací smlouvy a mezinárodního reglementu, nikoliv ustanovení občanského zákona a mezinárodní úmluvy o přepravě zboží čís. 140/1928 sb. z. a n.
Ze smlouvy zařaďovací a z mezinárodního reglementu muselo by býti patrno, že o poškozených soukromých vozech, pokud jsou dopravovány prázdné, platí mezinárodní úmluvy o přepravě zboží.
(Rozh. ze dne 24. února 1933, Rv II 789/31.)
Žalující brněnská firma Bratří T. pro dodávky vína z jižních zemí zařadila do mezinárodního nákladního vlaku u ředitelství spolkových drah Vídeň—Jihozápad cisternu na zásilky vína číslo 506821 a vozem tímto odesílala pak přímé zásilky vína z Terstu do Brna. Cisterna tato došla v říjnu 1928 se zásilkou vína do stanice Židenice v Československu, a po jejím vyprázdnění byla v této stanici při posunování poškozena a byla pak odeslána do domovské stanice Matzleinsdorf k opravě. Žalobní nárok firmy T. proti československému státu na náhradu škody uznal procesní soud prvé stolice důvodem po právu. Odvolací soud neuznal žalobní nárok důvodem po právu. Důvody: První soud v napadeném rozsudku správně zjišťuje, že se zařádění vozu žalující firmy do oboru rakouských spolkových drah stalo zvláštní smlouvou a že podle čl. VI. mezinárodního reglementu o soukromých vozech, platného od 1. října 1928, ručí železnice za ztrátu a poškození vozů podle úmluv sjednaných při zařádění vozu mezi jeho majitelem a železnicí. Než s právními důsledky, prvým soudem z tohoto zjištění vyvozenými, nemůže odvolací soud souhlasiti. První soud je totiž toho názoru, že zařaďovací smlouva váže majitele vozu jen proti železnici, která zařádění vozu provedla, s níž zařaďovací smlouva ujednána. Zařaďovací smlouva, v souzeném případě ze dne 4. března 1923 zdůrazňuje v I. odstavci, že se zařádění vozu děje dle připojených »Grundsätze und Bedingungen« tedy zásad a podmínek pro zařádění soukromých vozů, které jsou podstatnou částí zařaďovací smlouvy, jakž se v ní výslovně podotýká. Příloha tato má v čl. 13 bod 5 ustanovení: »Entschädigungsansprüche wegen Verlust oder Beschädigung von Privatgüterwagen sowie der Einrichtungen oder losen Bestandteilen dürfen nur vom Einsteller und nur bei der Heimatverwaltung des Wagens eingebracht werden«. Co jest »Heimatverwaltung des Wagens«, jest vysvětleno v čl. I. poslední odstavec, že totiž jest tím v souzeném případě rozuměti správu rakouských spolkových drah. Tomuto ustanovení zařaďovací smlouvy nelze rozuměti jinak, než že majitel vozu má právo uplatňovati náhradu za poškození vozu jen u dráhy, která provedla zařádění. To plyne jednak ze slova »nur« jednak ze zdůraznění slova »Heimatverwaltung«. Při zařádění vozu počítá se patrně se značnou pravděpodobností, že vůz může býti poškozen, a to, nehledíc ku příhodám v dopravě, i obvyklým používáním, tak jako ve sporném případě stačilo neopatrné posunování, by došlo k značnému poškození vozu. V souzeném případě také bylo předem jisto, že vůz bude v provozu i u cizozemských drah. Aby způsob vymáhání nároků na náhradu za taková poškození byl již předem stanoven, má zařaďovací smlouva o tom určitá ustanovení. Podle čl. 12 uvedených »Grundsätze und Bedingungen« platí pro přechod soukromých nákladních vozů na cizí dráhy a pro jejich používání na nich úmluvy s nimi sjednané a platné tam dopravní předpisy. Tu pak mezinárodní reglement o soukromých vozech (příl. 4, str. 704) platné od 1. října 1928, tedy platné již v době sporného poškození, které se totiž stalo dne 16. října 1928, ustanovuje souhlasně se zmíněnými »Grundsätze und Bedingungen« ve čl. VI. § 3, že železnice ručí za poškození soukromých vozů podle úmluv sjednaných při zařádění vozu mezi majitelem vozu a železnicí, a podle § 4 téhož článku musí býti žádosti o náhradu škody adresovány železnici, která provedla zařádění vozu. Slůvkem »musí« se jasně vyjadřuje, že se jiný způsob uplatňování náhrady škody neuznává. Toto reglement platí také mezi Čsl. státními drahami a rakouskými spolkovými drahami, jak patrno z jeho záhlaví. Tedy i podle zařaďovací smlouvy a připojených Grundsätze und Bedingungen i podle uvedeného mezinárodního reglementu není pochyby, že se majitel poškozeného vozu může domáhati náhrady škody jen u dráhy provedši zařáděni vozu a, když se majitel vozu ustanoveni této smlouvy, o jejíž závaznosti nemůže býti pochyby a která také není popírána, podrobil, jest možný jen závěr, že se tím vzdal práva uplatňovali škody jinde a tím se i vzdal práva uplatňovati náhradu škody proti škůdci podle ustanovení občanského zákona. Omluva ta je ku prospěchu majitelů vozů, neboť bude asi pravidlem, že se vůz zařaďuje u domácí dráhy, což zde sice výjimkou není, takže se poškozený bude moci domáhati náhrady u domácí správy drah, v případě odpírání u domácích soudů. Domáhání se u cizích drah a soudů jest nepochybně obtížnější a nákladnější. Úmluva o vzájemném užívání nákladních vozů v mezinárodní dopravě má podle názoru odvolacího soudu závaznost jen mezi železničními správami, které k ní přistoupily za členy, jakž výslovně uvedeno v § 1 této úmluvy a má význam jen pro vzájemný postižní nárok těchto železničních správ na náhradu škody; neboť podle bodu 9 téhož paragrafu účtuje domovská správa výlohy vzniklé velkým poškozením vozů a proto propadná lhůta k podání účtu platí jen pro dotyčnou domovskou železniční správu. To vše platí o vozech, které jsou majetkem dráhy. O vozech soukromých platí § 18 této mezinárodní úmluvy a i tu v bodě 1 poslední odstavec se praví; »že s jinými správami projednává všecky záležitosti týkající se používání a poruch vozů správa, která vůz zařadila«. I toto ustanovení nasvědčuje tedy hořejšímu výkladu zařaďovací smlouvy, že se poškozený může domáhati náhrady jen u domácí dráhy. Konečně v § 19 bod 6 této mezinárodní úmluvy jest ještě ustanoveno, že o poškozeni vozů soukromých platí předpisy § 16, což znamená ve sporném případě, že se rakouské spolkové dráhy budou domáhati náhrady na čsl. státních drahách, neboť poškození překročilo podle zjištění prvního soudu 300 jednotek. Kdyby mělo o takových poškozeních soukromých vozů, pokud jsou dopravovány prázdné, jakž tornu bylo v souzeném případě, platili ustanovení mezinárodní úmluvy o přepravě zboží, muselo by to ze zařaďovací smlouvy a z mezinárodního reglementu býti patrno. Zde však se nečiní rozdíl mezi tím, zda byl vůz dopravován se zbožím, či prázdný. Jest tedy přisvědčili názoru odvolatele, že není ke sporu pasivně legitimován, takže bylo odvolání již z tohoto důvodu vyhověno.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Žalující firma se podrobila, sjednavši se správou rakouských spolkových drah zařaďovaci smlouvu ohledně svého soukromého vozu, ustanovením mezinárodního reglementu o soukromých vozech. Podle § 3 článku VI tohoto reglementu ručí železnice za ztrátu nebo poškození soukromých vozů jen podle úmluv sjednaných při zařádění vozu mezi majitelem vozu a železnicí, a podle § 4 čl. VI reglementu musí býti žádosti o náhradu škody adresovány železnici, která provedla zařádění soukromého vozu. Ustanovení zařaďovací smlouvy a mezinárodního reglementu, jakožto předpisy specielní, jsou tu tedy rozhodující, nikoliv ustanovení občanského zákona a mezinárodní úmluvy o přepravě zboží čís. 140/1928 sb. z. a n. a správně dovodil odvolací soud, že, kdyby o poškozených soukromých vozech, pokud jsou dopravovány prázdné, jakž tomu bylo v souzeném případě, mělo platiti ustanovení mezinárodní úmluvy o přepravě zboží (§ 3 čl. III mezinárod. reglementu), by to ze smlouvy zařaďovací a z mezinárodního reglementu musilo býti patrno, že se však ve smlouvě zařaďovací nečiní rozdíl, zda vůz byl dopravován se zbožím či prázdný. Snaží-li se dovolatelka prokázati oprávněnost svého nároku tím, že poukazuje na rozdíl mezi soudním vymáháním a reklamováním nároku, a dovozuje-li, že ustanovení § 4 čl. VI mezinárodního reglementu a § 14 bod 5 zařaďovacích podmínek neupravuje soudní příslušnost, nýbrž jen příslušnost pro mezinárodní uspořádání případných náhradních nároků, jest na omylu, poněvadž pro uplatňování jejího náhradního nároku jest směrodatným jen obsah smlouvy, jíž se podrobila, a tam byl stanoven postup, jak nárok jest uplatniti.

Citace:

č. 12395. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/1, s. 297-300.