Čís. 12377.

Jest ponecháno straně na vůli, o jaký skutkový základ chce opříti námitku promlčení. Soud nesmí námitku tu řešiti na skutkovém podkladě ze spisů sice patrném, ale nepředneseném.
Výjimečně lze vyhýbati do práva, nebylo-li jiného východiska podle stavu silnice a ruchu na ní k zabránění nehody hrozící z vyhýbání na levo. Takovýmto zvláštním důvodem není, že vozka prostě nechce ze své nesprávné strany uhnouti a bičem poukáže, by protijedoucí vyhýbal rovněž na nesprávnou stranu, zejména stalo-li se tak v nepřehledné zatáčce.
(Rozh. ze dne 18. února 1933, Rv I 2131/31.)
Auto žalovaného, řízené Š-em, jelo po své levé straně silnice. Ze záhybu silnice vyjel po své pravé straně jednokoňský povoz, jehož vozka, když mu Š. dal trubkou znamení, by se vyhnul na svou levou stranu silnice, kynul mu bičem, by on (Š.) se vyhnul na svou pravou stranu silnice, čemuž Š. vyhověl a vyhnul se sám na svou pravou stranu silnice, a dávaje trubkou výstražné znamení, vracel se pak zase na svou levou stranu silnice, když v tom vyrazil proti němu ze zatáčky silnice na vzdálenost asi 6 m autobus žalobcův, který jel směrem od své levé strany silnice na její pravou stranu a vrazil do pravé strany jeho auta. Žalobní nárok majitele autobusu proti majiteli auta a proti řidiči na náhradu škody uznal procesní soud prvé stolice polovicí důvodem po právu. Žalovaní namítli v prvé stolici mimo jiné promlčení žalobního nároku, poněvadž ode dne srážky uplynula do podání žaloby doba delší 3 let a poněvadž se žalobce o osobě domnělého škůdce i o škodě dověděl hned v den'srážky, neboť nákladní auto i šoféra Š-a znal. V odvolání uplatňovali žalovaní mimo jiné, že žaloba na soudě dne 2. dubna 1930 podaná postrádala podpisu advokáta, že měla žalobci býti podle ustanovení §§ 27, 84 a 85 čís. 2 c. ř. s. procesním soudem vrácena, a že tříletou lhůtu jest počítati ode dne, kdy právní zástupce žalobcův žalobu u procesního soudu podepsal. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil, prohlásiv za nepřípustnou novotu výtku odvolatelů, že žaloba jest promlčena, ježto žaloba podaná k soudu dne 2. dubna 1930 postrádala podpisu advokáta. Dále uvedl v důvodech: Podle § 2 nařízení býv. místodržitelství Českého ze dne 21. června 1886 čís. 49165, čís. 54 z. zák. dosud platného, mají veškeré povozy na silnicích v levo vyhýbati a v právo předjížděli. Nařízení to platí pro povozy i pro auta. Spolužalovaný řidič Š. neměl se tedy vůbec ze své levé strany vyhýbati koňskému povozu na svou pravou stranu, a, nechtěl-li se vozka na svou správnou levou stranu silnice vyhnouti, měl zastavili a vyčkali, až by byl tento vyhnutím se do práva cestu mu uvolnil, to tím více, ano šlo, jak žalovaná strana sama přiznává, o nepřehlednou zatáčku. V tom, že se tak řidič Š. nezachoval, spočívá jeho zavinění, poněvadž jednal proti citovanému nařízení, neboť kdyby byl nařízení toho šetřil, nebylo by ke srážce došlo.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolání opřené o dovolací důvod § 503 čís. 4 c. ř. s. není důvodné. Dovolatelé napadají názor odvolacího soudu, že je nepřípustnou novotou výtka odvolání, že zažalovaný nárok je promlčen, protože žaloba 2. dubna 1930 byla podána bez podpisu advokáta a že tříletou promlčecí lhůtu § 1489 obč. zák. jest počítati podle toho, kdy žalobcův právní zástupce žalobu podepsal. Než nelze mu přisvědčiti, neboť v odvolacím řízení jsou přípustné jen takové nové skutkové okolnosti, které slouží výhradně k dolíčení nebo k vyvrácení uplatňovaných odvolacích důvodů, nemajíce za účel podepříti nebo doplniti skutkový základ žaloby nebo námitek a ponechávajíce skutkovou podstatu přednesenou v prvé stolici nedotčenou. V souzeném případě však nejde o takové nové okolnosti, neboť žalovaní opírali námitku promlčení jen o to, že ode dne osudné srážky uplynula do podání žaloby doba delší tří let a že se žalobce o osobě škůdce i o škodě dověděl hned v den srážky. Na základě tohoto skutkového přednesu řešil proto procesní soud prvé stolice tuto námitku, zjistiv, že se o výši škody žalobce dověděl teprve 14 dnů po úraze, po provedení opravy autobusu, a dospěv k závěru, že od této doby do podání žaloby neuplynuly tři roky. Vytýkali-li žalovaní v odvolání, že žalobce podal žalobu ve sporu vyžadujícím nutné zastoupení advokátem (§ 27 odstavec 1 c. ř. s.) a že dnem podání žaloby jest proto den, kdy advokát žalobu podepsal, opřel námitku promlčení o zcela jiný skutkový základ, a nelze k němu přihlížeti, byť i ze spisu byl zřejmým; neboť k námitce promlčení lze přihlížeti podle § 1501 obč. zák. jen na návrh strany a jest proto ponecháno její vůli, o který skutkový základ námitku tu chce opříti (§§ 76, 78 čís. 2, 243 odstavec 2 a §§ 177, 178, 179 c. ř. s.) a nesmí soud z úřadu řešiti námitku tu na podkladě skutkovém ze spisu sice patrném, ale nepředneseném. Je-li tomu tak, je zbytečno se zabývati otázkou, zda nedostatek podpisu žaloby advokátem byl dodatečně zhojen a jaký vliv to má na námitku promlčení.
Dovolatelé napadají i názor odvolacího soudu, že zavinění žalovaného řidiče Františka Š-a je v tom, že v rozporu s ustanovením § 2 nařízení bývalého místodržitelství Českého ze dne 21. června 1886, čís. 54 z. zák. vyhýbal protijedoucímu povozu do práva, poukazujíce k tomu, že ustanovení to připouští výjimečně vyhýbati do práva, je-li toho ze zvláštních důvodů třeba. Výjimka ta však nastává tenkráte, když jiného východiska podle stavu silnice a ruchu na ní k zabránění nehody hrozící z vyhýbání na levo nebylo. Takovýmto zvláštním důvodem však není, že vozka prostě nechce ze své nesprávné strany uhnouti a bičem poukáže, by protijedoucí vyhýbal rovněž na nepravou stranu, zejména, ano se tak stalo, jak žalovaní sami uvedli, v nepřehledné zatáčce. Tvrdí-li dovolatelé, že žalovaný řidič byl nucen vyhnouti do práva proto, že musil z počínání vozky souditi, že se jeho kůň zastavením auta poplaší, přehlížejí, že to vůbec tak netvrdili a že, i kdyby obava ta tu byla, bylo povinností řidiče podle § 45 ministerského nařízení čís. 81/1910 ř. z. nejen zastaviti, nýbrž i motor vypnouti, by předešel plašení se koně, nebyl ale oprávněn vyhýbati do práva.

Citace:

č. 12377. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/1, s. 259-261.