— Čís. 12484 —
424
Čís. 12484.
Ochrana bezelstného nabyvatele podle druhého odstavce § 916 obč. zák. vztahuje se i na případ nabytí exekucí, najmě i na případ, kde pohledávka, založená jen na oko, byla bezelstné třetí osobě exekučně přikázána.
(Rozh. ze dne 31. března 1933, Rv I 1126/31.)
Na nemovitosti žalovaného vázlo pro pohledávku Josefa V-a 20000 Kč zástavní právo. Žalující družstvo vedlo k vydobytí pohledávek 4848 Kč a 4607 Kč exekuci zřízením vnuceného zástavního práva na řečené pohledávce Josefa V-a, jakož i zabavením a přikázáním na místě placení řečené pohledávky Josefa V-a za žalovaným. Žalobou, o niž tu jde, domáhalo se žalující družstvo na žalovaném (zaplacení 4848 Kč a 4607 Kč. Žalovaný namítl, že v době, kdy byl ve finanční tísni, požádal V-a, aby si dal na jeho (žalovaného) nemovitost vtěliti 20000 Kč, ač mu nic nedluhoval. Dlužní úpis podepsal jen na oko, by se jeho praví věřitelé dali od zaknihování svých pohledávek odstrašiti tím, že nemovitost jest již zadlužena. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby vzhledem k ustanovení § 469 obč. zák., podle něhož hypotekární statek zůstane zavazen, pokud se dluh z veřejných knih nevymaže. Na tom nemění nic ustanovení § 308 ex. ř. Neexistovala-li pohledávka V-ova a vyhotovil-li mu dlužní úpis, učinil tak na vlastní nebezpečí a nemůže to býti na újmu práv jiných osob, které nabyly práv v důvěře v pozemkové knihy. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Odvolatel vytýká prvému soudu, že nepřihlížel k jeho námitce, že pohledávka Josefa V-a proti odvolateli vůbec neexistovala, a k další jeho námitce, že v souzeném případě jde o nabytí exekučního práva nadzástavního ku předmětu knihovnímu, kde nemá ustanovení § 469 obč. zák. platnosti, to tím méně, ano bylo ve sporu prokázáno, že pohledávka Josefa V-a knihovně na domě odvolatelově zajištěná po právu neexistuje a nikdy neexistovala, tedy ani ne v době, kdy žalující strana vedla na tuto pohledávku Josefa V-a exekuci zřízením nadzástavního práva a nepostihla tedy exekucí jmění svého dluž- — čís. 12484 —
425
níka Jana V-a, nýbrž jmění odvolatelovo. Žalující strana nemohla také nabýti více práva, než měl domnělý věřitel Josef V. a poněvadž Josef V. neměl vůbec žádných práv proti němu pro neexistenci knihovní pohledávky, nemohla ani žalující strana žádných práv proti němu nabýti. Dále namítá odvolatel, že prvý soud následkem nesprávného právního názoru, že v souzeném případě platí zásada § 469 obč. zák. se námitkami odvolatelovými nezabýval a proto také řízení v prvé stolici zůstalo neúplným. Soud prvý také přehlédl, že odvolateli příslušejí tytéž námitky proti žalující straně, jež má proti svému hypotekárnímu věřiteli. Soud odvolací neshledal však neúplnost řízení, neboť prvý soud mohl věc rozsouditi již na základě přednesu žalovaného, že nikdy nic Josefu V-ovi nedluhoval a nedluhuje a že dlužní úpis podepsal jen na oko, vlastně celá akce že byla na oko, by praví jeho věřitelé dali se od zaknihování svých pohledávek odstrašiti tím, že se mohli domnívati, že nemovitosti jeho jsou předluženy. Žalovaný si však nikdy peníze od V-a nevypůjčil a tento mu je nesplatil, ani úplatných jednání mezi ním a V-em nebylo, z nichž by V-ovi za ním vzešla nějaká pohledávka. Aby nějakým způsobem bylo dáno na jevo, že pohledávka zaknihovaná není dluhem žalovaného, vystavil V. žalovanému kvitanci dne 22. ledna 1929, že žalovaný zaplatil mu dluh 20000 Kč. Z tohoto tvrzeného jednání žalovaného plyne, že nešlo o dluh kdysi existující, avšak později zaniklý, aniž by však zástavní právo pro něj v pozemkové knize váznoucí bylo vymazáno, takže nelze tu použiti ustanovení § 469 obč. zák., jak mylně učinil soud prvý, nýbrž o jednání na oko, jímž se zabývá § 916 obč. zák. Důvěrou v knihy veřejné není chráněn ve smyslu § 469 obč. zák. ten, kdo exekucí nabyl práv zástavních nebo nadzástavních na pohledávce již neexistující, z pozemkových knih však dosud nevymazané. Vždyť vymáhající věřitel poskytl dlužníku úvěr bez ohledu na jeho hypotekární pohledávku, třeba by i o ní věděl, poněvadž nemohl předpokládali, že v době splatnosti jeho pohledávky bude hypotekární pohledávka ještě existovali. Exekuční právo nadzástavní není zástavním právem samostatiiým, nýbrž totožným s právem dlužníka jako přímého hypotekárního věřitele majitele nemovitosti, jemuž také příslušejí proti vymáhajícímu věřiteli všechny námitky, které má proti svému věřiteli i proti nadzástavnímu věřiteli (§ 316 ex. ř.). Nepožívá proto nadzástavní věřitel, který nabyl exekučního nadzástavního práva důvěry v knihy veřejné podle § 469 obč. zák. a může proto námitka, že hypotekární pohledávka byla zaplacena, ale z knih pozemkových nevymazána, s úspěchem mu býti namítnuta (viz rozh. čís. 7530 sb. n. s.). Soud prvý však přehlédl, že žalovaný netvrdil, že dluh vůbec kdy vznikl, nýbrž tvrdil, že šlo jen o jednání na oko. Tu pak podle § 916 obč. zák. třetí osobě, která, důvěřujíc v projev dlužníka, nabyla práv, nelze namítati jednání na oko, a to ani tehdy, jde-li o nabytí práv exekucí (Krainz-Ehrenzweig: System rak. práva soukromého I. díl část všeobecná str. 209, vydání z r. 1925). Takovýmto projevem jest v tomto případě i záznam práva zástavního pro pohledávku Josefa V-a 20000 Kč zapsaný ve vl. čís. 209 poz. knihy, který byl učiiněn na základě dlužního úpisu ze dne 31. prosince 1928, v němž žalovaný prohlašoval, že v hotovosti přijal od Josefa V-a zápůjčku 20.000 Kč. Nabyla-li žalující strana exekučního práva nadzástavního pro své pohledávky 4848 Kč 60 h s přísl. a 4607 Kč s přísl., — Čís. 12485 —
426
jest zápis ten proti ní platný, byť i jinak i dlužní úpis, i zápis v knihách pozemkových na základě něho provedený byly nicotný. Že žalující strana věděla o tom, že jde o smlouvu na oko, nebylo žalovanou stranou ani tvrzeno, tím méně prokázáno.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Odvolací soud posoudil věc po právní stránce správně, a také odůvodnění jeho rozhodnutí je správné. Dovolatel odkazuje se proto především na důvody napadeného rozsudku, k nimž se vzhledem na vývodydovolání dodává jen toto: Předpis § 916 druhý odstavec obč. zák. jest vykládali tak, by bylo dosaženo jeho účelu, totiž ochrany proti klamání. Proto se vztahuje ochrana poctivého nabyvatele nejen na případ nabytí smlouvou, nýbrž i na případ nabytí exekucí, tedy také na ten případ, kdy pohledávka, založená jen na oko, byla bezelstné třetí osobě exekučně přikázána. Ten kdo uzavírá smlouvu na oko, musí nésti v zájmu právního pořádku a bezpečnosti následky tohoto svého zákonem perhoreskovaného jednání a nezaslouží ochrany zákona proti osobě, jež jest v dobré víře. V souzeném případě nebylo ani tvrzeno, že žalobkyně znala vnitřní poměr mezi žalovaným a V-em, a že vědouc o pravém stavu věci, proti svému lepšímu přesvědčení vedla exekuci na knihovní pohledávku 20000 Kč.