Čís. 12564.

Řidič auta, jenž má dost místa předjeti chodce na větší odstup, není oprávněn ani při mírné rychlosti a ač dal výstražné znamení, těsně předjeti podle chodce, pohybujícího se týmž směrem, třebaže chodec ví o blížícím se autu.
Povinností chodce jest ustoupiti z jízdní dráhy na chodník, třebaže jde o málo frekventovanou vedlejší ulici.
Míra spoluzavinění stařičké ženy, jdoucí v jízdní dráze, a řidiče, těsně ji předjíždějícího.
(Rozh. ze dne 29. dubna 1933, Rv I 139/32.)
Žalobkyně, jdouc po městské ulici, byla poražena nákladním automobilem žalovaného a poraněna. Žalobní nárok na náhradu škody uznal procesní soud prvé stolice důvodem po právu. Odvolací soud vyhověl odvolání žalovaného potud, že uznal žalobní nárok důvodem po právu jednou třetinou. Důvody: Již ze skutkových zjištění rozsudku prvého soudu vyplývá, že žalobkyně nejpozději v době, když byla asi deset kroků vlevo před autem, které bylo u dolní brány pivovarské budovy, zpozorovala, že se blíží auto nebo je alespoň při pozornosti, již bylo u ní předpokládati (§ 1297 obč. zák.) zpozorovati musila. Samozřejmou její povinností bylo, by ihned v zájmu vlastní tělesné bezpečnosti opustila jízdní dráhu, v jejímž středu kráčela, vedouc po pravé straně na šňůře psa, a odebrala se na chodník. K tomu měla žalobkyně dost času, vezme-li se zřetel na její vzdálenost od auta a na neobyčejně malou jízdní rychlost silostroje. V tom, že neopustila jízdní dráhu, ačkoliv blížící se auto zpozorovala, nebo aspoň zpozorovati musela, stále pokračovala v chůzi středem ulice, spočívá podle názoru soudu odvolacího hrubé zavinění žalobkyně, jímž byla způsobena škodná událost. Zbývá přezkoumati, zda toto zavinění žalobkyně bylo jedinou příčinou škodné událostí, či zda k této události zavdalo také příčinu zanedbání předepsané a odborné opatrnosti žalovaným. Při povinné (§ 1299 obč. zák.) pozornosti mohl žalovaný seznati, že žalobkyně pokračovala v chůzi středem jízdní dráhy, ač bylo dáno znamení houkačkou. Měl proto použiti vší opatrnosti, by zabránil srážce se žalobkyní. Rozhodně jednal proti potřebné opatrnosti, když se pokoušel projeti těsně vedle žalobkyně, aniž by řídil vůz dále do prava. Kdyby byl dbal této opatrnosti, byla by bývala škodná událost odvrácena. Žalovanému se tudíž nezdařil úplně důkaz podle § 2 aut. zák., pročež ručí podle § 1 aut. zák. Při správném hodnocení okolností jest zavinění na straně žalobkyně, jež bezstarostně kráčela středem ulice, ačkoliv mohla postřehnouti auto, hodnotiti výše, než žalovaného, jenž se provinil opomenutím nejkrajnější opatrnosti požadovatelné na řidiči silostroje. Proto pokládá soud odvolací rozdělení škody v poměru 1. ke 2. za přiměřené.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání žalovaného, vyhověl však částečně dovolání žalobkyně a změnil rozsudky obou nižších soudů v ten rozum, že uznal nárok žalobkyně z polovice důvodem po právu.
Důvody:
Dovolacím důvodem § 503 č. 4 c. ř. s. hájí žalovaný stanoviska, že jest řidič auta oprávněn při mírné rychlosti a, dav výstražné znamení, těsně předjeti vedle chodce pohybujícího se týmž směrem, ví-li chodec o blížícím se autu. Nelze mu však přisvědčiti, neboť předjíždění takové se nesrovnává s průměrnou a odbornou opatrností (§§ 1297 a 1299 obč. zák.), má-li řidič dosti místa předjeti chodce na větší odstup, jakž tomu jest v souzeném případě, neboť sebe menší, i nechtěný pohyb chodce ve směru k autu, jako zavrávorání nebo klopýtnutí neb uleknutí může míti v zápětí, že auto chodce zasáhne, a nemění nic na tomto názoru, že auta jezdí v městech často těsně při chodnících. Ovšem, že bezstarostná chůze chodce v jízdní dráze, pokud to není nutností, jest neopatrností i na jeho straně, avšak řidič auta není oprávněn bezstarostně zachovati dosavadní směr jízdy, když tím ohrožuje chodce a má možnost z ohrožené sféry odbočiti. Nevyvinil by se proto žalovaný řidič úplně (§ 2 zákona o provozu silostrojů), ani kdyby bylo zjištěno, že žalobkyně auto žalovaného před úrazem předešla a že o jedoucím za ní autu věděla, jak svědek František R. potvrzuje, a není proto důvodnou výtka dovolacím důvodem § 503 čís. 2 c. ř. s. činěná, že odvolací soud okolnost tu neprávem nepokládá za důležitou, zejména, an odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně při pozornosti, jíž bylo u ní podle § 1297 obč. zák. předpokládati, auto zpozorovati musila, což stačí ke stanovení míry spoluzavinění žalobkyně.
Dovolání žalobkyně, opřené o dovolací důvod § 503 čís. 4 c. ř. s. jest částečně důvodné. Důsledným jest závěr odvolacího soudu, že žalobkyně zpozorovala neb aspoň zpozorovati musela auto za ní se blížící na vzdálenost deseti kroků, neboť jest zjištěno, že řidič dával na tuto vzdálenost výstražné znamení, sama připouští, že není nedoslýchavou a krátkozrakou, a nelze proto vyloučiti, že by neslyšela při patřičné bdělosti výstražné znamení na tak krátkou vzdálenost. Právem dovozuje proto odvolací soud, že bylo její povinností při průměrné bedlivostí ustoupiti z jízdní dráhy na chodník, třebaže jde o málo frekventovanou vedlejší ulici, a že k tomu měla dosti času vzhledem k mírné rychlosti a vzdálenosti auta. Neodporuje spisům, že odvolací soud nazývá kraje ulice chodníkem, ač jde jen o pásky ulice oddělené jen rigolem, poněvadž nevhodné pojmenování nemá věcného významu a slouží jen k označení bezpečného místa, kam žalobkyně z jízdní dráhy mohla ustoupit. Že z přilehlých otevřených vrat pivovaru jí hrozilo nebezpečí vyjetím vozidla, není dokázáno a není také dokázáno, že mohla ustoupit právě jen v místech, kde jsou vrata; byl proto její zavčasný ústup z jízdní dráhy snadno proveditelný, i když vedla na provázku malého psa, kterého přece musila býti s to ovládnouti. Nelze proto žalobkyni spoluzavinění na úraze zprostiti. Avšak v uvážení, že jde o 78 let starou a slaboučkou osobu, jejíž postřeh není tak bystrý a vnímání tak rychlé, jako u průměrného člověka v plné tělesné a duševní síle, a v uvážení, že řidič, ač věděl, že žalobkyně na prvé výstražné znamení nereaguje, jel v dosavadním směru dále a zatroubil na ni po druhé na mnohem kratší vzdálenost a tím ji zřejmě ulekl, byla míra jejího spoluzavinění stanovena na polovici a bylo proto podle § 2 odstavec (4) zákona o provozu silostrojů uznáno na polovici jejího nároku.

Citace:

č. 12564. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/1, s. 581-583.