Čís. 12366.

Předpisy zákona ze dne 15. dubna 1920, čís. 314 sb. z. a n. v doslovu zákona ze dne 2. července 1924, čís. 177 sb. z. a n., platí i při exekuci na dávky, vyplácené Všeobecným pensijním ústavem nebo připuštěnými náhradními ústavy, pokud neodporují předpisu § 46 zákona ze dne 21. února 1929, čís. 26 sb. z. a n.
Předpis § 3 zákona čís. 314/20, připouštějící započítáni příplatku jen při vedení exekuce osobou, k vůli které byl příplatek vyměřen, není v rozporu s ustanovením § 46 zákona čís. 26/29.
Při exekuci, kterou vede manželka pro své výživné, nelze do důchodu pojištěnce započítali výchovný příplatek, o který se zvyšuje jeho důchod podle § 22 zák. čís. 26/29.
(Rozh. ze dne 17. února 1933, R I 31/33.) Soud prvé stolice povolil k návrhu manželky proti manželi exekuci k vydobytí a k zajištění výživného zabavením polovice pensijních důchodů dlužníka, vyplácených mu Pensijním ústavem průmyslu cukrovarnického v Praze, Dlužník i poddlužník podali rekurs proti povolujícímu usnesení, pokud jím byla povolena exekuce uhražovací a zajišťovací také na polovinu vychovávacího příspěvku k pensijnímu důchodu. Rekursní soud vyhověl rekursu a zamítl exekuční návrh na zabavení polovice pensijních důchodů dlužníka, pokud v sobě zahrnoval i vychovávací příplatek na dítě. Důvody: Jde o vydobytí a zajištění výživného manželky. Jest tudíž samozřejmé, že vychovávací příplatek na dítě ve smyslu § 22 zákona ze dne 21. února 1929 čís. 26 sb. z. a n. nelze započítati do polovice důchodů zabavených pro manželčino výživné, ježto příspěvek na dítě není jen zvýšením důchodu invalidního, nýbrž má zvláštní účel, totiž, sloužiti k výživě dítěte, a jen to by mohlo naň vésti exekuci pro pohledávku svého výživného. Tomu nasvědčuje obdoba § 3 zákona čís. 314/1920 sb. z. a n. I když § 46 cit. zák. výslovně to neuvádí, nelze, jde-li o pohledávku jiné osoby, než dítěte, příspěvek na toto dítě postihnouti exekucí.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu vymáhající věřitelky.
Důvody:
Nelze schváliti výklad, který dovolací rekurs dává ustanovení § 46 zákona ze dne 21. února 1929, čís. 26 sb. z. a n. O exekuci na pensijní důchody, vyplácené Všeobecným pensijním ústavem nebo připuštěnými náhradními ústavy, nebylo v zákoně ze dne 16. prosince 1906 čís. 1 ř. zák. z roku 1907 ustanovení, nýbrž platily v té příčině předpisy čl. II zákona ze dne 26. května 1888, čís. 75 ř. zák. a čl. IX čís. 10 uv. zák. k ex. ř. Od 1. října 1914, kdy nabylo platnosti císařské nařízení ze dne 25. června 1914 čís, 138 ř. zák. nastala změna potud, že exekuce na pojistné dávky byla připuštěna jen v případech uvedených v § 19 a) čís. 1 a 2 tohoto nařízení, jinak byla prohlášena za nepřípustnou. Pokud exekuce byla přípustná, zejména tedy podle § 19 a) čís. 1 pro zákonné nároky na výživné, zůstaly jinak v platnosti předpisy zák. čís. 75/ 1888 a Čl. IX čís. 10 uv. zák. k ex. ř., zejména předpis o existenčním minimu, poněvadž cís. nařízení čís, 138/1914 nechtělo postavení pojištěnce zhoršiti, nýbrž zlepšiti. Zákon čís. 75/1888 byl nahrazen zákonem ze dne 15. dubna 1920, čís. 314 sb. z. a n. v doslovu zákona ze dne 2. července 1924, čís. 177 sb. z. a n. Ten (v § 6) zrušil všechny předpisy, které odporovaly jeho ustanovením, zejména veškeré dosavadní předpisy, kterými exekuce na některé ze služebních platů, uvedených v § 1, nebo na výslužné, odbytné a zaopatřovací platy, uvedené v § 2, byla zcela nebo z části vyloučena. Tím pozbyl předpis § 19 a) cis. nař. ze dne 27. června 1914, čís. 138 ř. z. platnosti, a přípustnost exekuce na nároky pojištěnců z pensijního pojištění řídila se výlučně podle ustanovení zákona ze dne 15, dubna 1920, čís. 314 sb. z. a n. Zákonem ze dne 21. února 1929, čís. 26 sb. z. a n. (§ 46) byla opětné zavedena nezabavitelnost pojistných nároků z důchodů s výjimkou ustanovenou v čís. 1. a 2. tohoto paragrafu. Exekuce pro zákonné výživné byla ustanovením čís. 1 připuštěna až do polovice dávky. Podle § 197 tohoto zákona pozbyla platnosti dnem jeho účinnosti ustanovení dosavadních právních předpisů, upravujících stejné předměty jako tento zákon, »pokud nejsou tímto zákonem výslovně zachována v platnosti nebo se z něho jinak nepodává«. Zákon ze dne 15. dubna 1920, čís. 314 sb. z. a n. nebyl sice výslovně zachován v platnosti, ale z úvahy, že účelem ustanovení § 46 bylo zřejmě zvětšiti ochranu pojištěnců před jejich věřiteli, vyplývá, že zákonodárce nezamýšlel pro obor pensijního pojištění soukromých zaměstnanců ve vyšších službách úplně zrušiti platnost zákona ze dne 15. dubna 1920, čís. 314 sb. z. a n., nýbrž chtěl ho i pro tento obor ponechati v platnosti, pokud neodporuje předpisu § 46 cit. zák. (stejně Gallas Výklad k zákonu o pensijním pojištění str. 133). Předpis § 3 odst. (2) zákona čís. 314/20, připouštějící započítání příplatků jen při exekuci osobou, k vůli které byl příplatek vyměřen, není v rozporu s ustanovením § 46 zákona 26/29, nýbrž naopak jej doplňuje a zjednává průchod správné zásadě, že výchovné, o které byly zaopatřovací požitky zvýšeny vzhledem k tomu, že pojištěnec musí nésti náklad na výživu nebo výchovu určité osoby, nemá býti odnímáno tomuto svému účelu. Opačný názor by vedl k tomu. že by částka, na kterou by manželka mohla vésti exekuci pro své výživné, byla tím větší, čím by byl větší počet nezaopatřených dětí pojištěncových, ačkoliv počtem dětí vzrůstá i břímě, které pojištěnci ukládá povinnost děti vyživovati, kdežto potřeby manželky o sobě se tím nijak nezvětšují. Jest tedy přisvědčiti rekursnímu soudu, že při exekuci, kterou vede manželka pro své výživné, nelze do důchodu pojištěnce započítati výchovný příplatek, o který se zvyšuje jeho důchod podle § 22 zák. čís. 26/1929.

Citace:

č. 12366. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/1, s. 236-238.