Čís. 12308.

Nekalá soutěž (zákon ze dne 15. července 1927, čís. 111 sb. z. a n.).
Ne každý dodatek, jenž by byl nepřípustným s hlediska předpisů o firmách, jest již proto v rozporu s dobrými mravy soutěže ve smyslu § 1 zákona.
Označení podniku jako »H-ovo studentské knihkupectví« není závadné s hlediska § 2 zákona.
(Rozh. ze dne 28. ledna 1933, Rv I 1695/31.)
Ústřední svaz československého studentstva žaloval Bohuslava H-a, Knihkupce v Praže, by byl uznán povinným, nadále se zdržeti užívání štítové firmy Studentského knihkupectví, odstraniti toto označení se štítu nad svým. závodem a zdržeti se pokud se týče odstraniti toto označení se svých tiskopisů a razítek. Oba nižší soudy žalobu zamítly, odvolací soud z těchto důvodů: Odvolací důvod nesprávného hodnocení důkazů proveden jest jen v tom směru, že soud prvé stolice prý nesprávně ocenil (neocenil) svědeckou, výpověď W-a, nepovažuje přívlastek »studentské« u knihkupectví žalující strany za klamavý, ač svědek ten udal, že žádná ze stran není co do svého skladu neb odběratelstva specialisována ve směru odpovídajícím tomuto označení. Jest sice pravda, že soud prvé stolice v napadeném rozsudku tuto část svědkovy výpovědi zvlášť nezdůrazňuje, avšak soud prvé stolice svůj úsudek o tom, že přívlastek »studentský« při označení knihkupectví strany žalované není klamaný, opírá o další zjištěné skutečnosti, že její závod jest v bezprostřední blízkosti učelišť, že studentstvo v hojném počtu chodí okolo jeho závodu a závod jeho též hojně navštěvuje, jakož i, že větší část skladu žalovaného zaujímají knihy školní. I když svědek W. udal, že knihkupectví žalovaného právě tak, jako strany žalující není ani největším, ani »spedelně studentským knihkupectvím«, není tím nikterak otřesen nebo dokonce vyvrácen názor soudu prvé stolice, s nímž proto podle § 498 c. ř. s. i soud odvolací se stotožňuje, že označení knihkupectví žalovaného »studentským« má své odůvodnění právě v obchodní a hospodářské povaze a v převládajícím rázu podniku, jenž zřízen byl v době, kdy ještě jiného studentského knihkupectví nebylo, svým označením nejen nechtělo ale ani nemohlo tehdy jiný podnik toho druhu konkurenční ohrožovati, nebo obecenstvo klamati, nýbrž jen naznačiti, že počítá na studentstvo, jako na své hlavní zákaznictvo a míní se jeho potřebám a přáním specielně přizpůsobiti a věnovati. Pokud jde o výtku nesprávného právního posouzení věci, netřeba se obírati soudem prvé stolice odmítnutou aplikací § 11 zák. proti nek. sout., ježto v tom směru odvolání projevuje názor souhlasný a též ne aplikací § 1 cit. zák., ježto odvolání samo praví, že není zapotřebí dovolávati se generální klausule v něm obsažené, poněvadž jsou splněny náležitosti § 2 cit. zák., kterého právě soud prvé stolice neprávem prý nepoužil, přehlédnuv, že v odstavci druhém tohoto předpisu výslovně uvedeny jsou údaje »o osobních poměrech« a »o podnětu, příčině a rozsahu«, jež zakládají nekalou reklamu, jsou-li způsobilé oklamati a zjednati tím podniku na úkor jiných soutěžitelů přednost při soutěži. Odvolání snaží se dovodili tuto klamavost přívlastku »studentské« při označení žalovaného knihkupectví poukazem k tomu, že »studentským« může býti jen podnik studenty založený, studenty vedený, pro studenty vydělávající, nikoliv podnik soukromý se studentstvem v bližším vztahu nestojící. S tímto názorem nemůže souhlasiti ani odvolací soud a s poukazem k tomu, co v tom směru již shora bylo řečeno, jen ještě připomíná, že existují, po případě mohou existovati studentské kavárny, studentské jídelny, studentské scény atd., které nejsou nazývány studentskými proto, že studentům patří neb jimi jsou spravovány, po případě studentům svůj zisk odvádějí, nýbrž proto, že ve svém zařízení, způsobu vedení a pod. studentským zálibám, studentským kruhům chtějí vycházeti vstříc, po případě své zákaznictvo převážně z kruhů studentských získati hledí. Je-li tomu tak u podniků jiných, může tak zajisté býti i u podniku knihkupeckého a soud prvé stolice nikterak nepochybil, neshledav v používání firmy »H-ovo studentské knihkupectví« ani klamavou reklamu, ani rozpor s dobrými mravy soutěže, zvláště ano slovo »H-ovo« zřetelně naznačuje, že jde o podnik soukromý a u studentského zákaznictva právem lze předpokládali tolik inteligence, kolik vyžaduje uvědomnění si rozdílu mezi oběma spornými závody.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Především netřeba řešiti otázku, je-li pozastavený dodatek přípustný s hlediska čl. 16 a násl. obch. zák., protože tu nejde o firmu, nýbrž jen o dodatek anebo údaj o podniku, jak jej má na mysli § 2 a také § 11 zákona proti nekalé soutěži. Nelze souhlasili s názorem dovolatelovým, že každý dodatek, který jest nepřípustný s hlediska předpisů o firmách, jest již proto v rozporu s dobrými mravy soutěže ve smyslu § 1 zák. o nekalé soutěži. Jen v tomto směru prováděl žalobce odvolací důvod nesprávného právního posouzení co do použití § 1 zák. proti nekalé soutěži, provedl-li jej vůbec, neboť pod c) odvolání uvádí, že není zapotřebí, by se dovolávat generální klausule § 1, an je jeho nárok oprávněn podle speciálního ustanovení § 2. Nesejde ani na případné zaměnitelnosti firmy nebo poznačení podniků stran, protože zaměnitelnost je předpokladem nároku dovozovaného z čl. 16 a 27 obch. zák. anebo z § 11 zák. proti nekalé soutěži, o které tu však nejde, jak sama žalobkyně uznává. Zbývá tedy jedině zkoumali, je-li poznačení podniku žalovaného jako »H-ovo studentské knihkupectví« závadné s hlediska § 2 zákona o nekalé soutěži. Je pravda, že nesejde na tom, měl-li žalovaný úmysl klamati někoho, anebo byl-li si vědom možnosti, že ono poznačení je způsobilé klamati. Jde jen o žalobu zdržovací a tu rozhoduje objektivní stav. Žalobce také ještě v dovolání trvá na tom, že jedině správným výkladem přídavku »studentský« je gramatický výklad, totiž jako přisvojovacího zájmena, vyjadřujícího, že podnik náleží studentstvu. V této příčině však odvolací soud právem vyloučil klamavost proto, že poznačení »studentské« knihkupectví není předmětem žaloby, nýbrž že označení je »H-ovo studentské knihkupectví«, takže z onoho prvního přisvojovacího zájména je zřejmo, že podnik náleží soukromníku a nikoli studentstvu nebo studentské organisaci. Správnost tohoto výkladu dovolatel nikterak nevyvrátil všeobecným poukazem k tomu, že prý z onoho přisvojovacího zájména osobního lze si domýšleli různé věci a že nelze tvrditi, že je nutno, by každý z tohoto znění vyčetl, že nejde o podnik studentů. Bylo již řečeno, že neběží o otázku zaměnitelnosti, nýbrž o klamavost, které tu však v otázce vlastnictví podniku není. Ono přisvojovací zájméno osobní vylučuje také výklad, jako by šlo o podnik studenty vedený nebo pro ně vydělávající. Označení závodu žalovaného jako studentské knihkupectví nelze však uznati za klamavé ani v druhém možném výkladu, podle něhož má jím býti vyjádřen jaksi podnět, účel a hospodářský ráz podniku. V tomto směru není zcela bez významu ani subjektivní stránka, totiž proč a za jakých okolností k volbě onoho poznačení došlo. A tu právem odvolací soud přihlížel k tomu, v jakém místním prostředí podnik byl založen, jaké bylo jeho určení a obor činnosti, a správně usoudil, že s tohoto hlediska nebylo a není ono poznačení klamavým, třeba nešlo o knihkupectví, jež by bylo výhradně určené pro studenty anebo speciálně jenom pro tento obor zařízené. V onom poznačení není obsaženo, že jde o jediné anebo o výlučně studentské knihkupectví, a je proto nerozhodné, jsou-li ještě jiné podniky, které by také mohly a snad z lepších důvodů onoho poznačení užívati. Je sice pravda, že i objektivně pravdivé (správné) označení může býti závadné, avšak jenom tehdy, jestliže se samo o sobě příčí pojmu dobrých mravů soutěže, je-li tedy samo o sobě v tomto smyslu nemravné po rozumu § 1, čemuž tak v tomto případě není, anebo je-li přece jen klamavé, svým provedením, svou zvláštní úpravou, jak to má na mysli § 2 v odst. 3 (na konci) zákona proti nekalé soutěži; ani tato podmínka v souzeném případě není splněna.

Citace:

Čís. 12308.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/1, s. 114-116.