Čís. 12284.

Vydání rozsudku pro uznání (§ 395 c. ř. s.) nevadí, že žalovaný učinil návrh na přisouzení útrat podle § 45 c. ř. s., o němž nelze rozhodnouti bez dalšího řízení.
(Rozh. ze dne 26. ledna 1933, R I 1123/32.)
Soud prvé stolice zamítl žalobcův návrh, by byl podle § 395 c. ř. s. vynesen rozsudek pro uznáni žalobního nároku. Důvody: Při prvém roku dne 12. srpna 1932 uznala žalovaná strana žalobní nárok, navrhla však, by ji byly přisouzeny proti žalující straně náklady sporu, ježto prý nedala příčinu k podáni žaloby, poněvadž ji nárok žalující strany nebyl osvědčen. Žalující strana po tomto uznáni žalobního nároku neučinila návrhu, najmě nenavrhla vyneseni rozsudku pro uznáni, a byl stanoven rok k ústnímu jednání na den 2. záři 1932. Při něm učinila žalující strana přednes a návrhy souhlasné se žalobou, byla dále slyšena se svým přednesem i strana žalovaná, pak ještě žalující strana svůj přednes doplnila a teprve potom učinila žalující strana návrh, by byl vynesen rozsudek pro uznáni podle § 395 c. ř. s. Řečené zákonné ustanoveni postihuje případ, kde jest k žalobcovu návrhu vynésti rozsudek ihned při témže jednání a žalobce dal také v souzeném případě zcela jasně na jevo, že mu jde o to a že navrhuje, by bylo rozsudkem pro uznáni ihned rozhodnuto. Není pochybnosti, že uznáni žalované strany jest plným důvodem k vítěznému výsledku sporu pro žalující stranu ve věci samé', nicméně nemohlo postačiti k bezodkladnému rozhodnutí podle § 395 c. ř. s. Podle § 52 c. ř. s. musí býti v každém rozsudku, který rozepři pro tu kterou instanci úplně vyřídí, rozhodnuto i o závazku k náhradě nákladů. Tento předpis jest povahy donucující a nezná výjimek. Jest zodpověděti otázku, byla-li by v tomto případě věc úplně vyřízena a jakým způsobem bylo rozhodnouti o nákladech sporu. Žalovaná strana uznala celý žalobní nárok, t. j. celou žalobní žádost ve věci samé. Náklady sporu, jež uznati odmítla, pokud se týče nárok na jejich náhradu, není ani částí hlavního nároku ani jeho příslušenstvím, neboť tkví výhradně v právu procesním, nemaje s právem hmotným a tedy ani s »hlavní věcí« samou nic společného. Nelze proto náklady sporu pokládati za součást nároku ve smyslu § 395 c. ř. s. ani za některý z nároků podle § 391 c. ř. s. To plyne, pokud se týče § 395 c. ř. s. i z toho, že toto zákonné ustanovení upravuje rozhodnutí výhradně rozsudkem. O nákladech sporu nelze však nikdy rozhodovali rozsudkem, nýbrž jen usnesením po případě do rozsudku pojatým. Kdyby tedy došlo po možném omezení žaloby k uznání nároku útratového nebo jeho části, nebylo by lže rozhodnouti rozsudkem podle § 395 c. ř. s. Z toho vyplývá, že útratový nárok jest jen následným nárokem vyplývajícím z výsledku sporu, řízení jen o tomto nároku není již vlastním sporným řízením a jest rozhodnutím »ve věci samé«; věc úplně vyřízena ve smyslu § 52 c. ř. s. To plyne i z § 52 c. ř. s., který jasně od sebe dělí úplně vyřízení věci na straně jedné a rozhodnutí o nákladech sporu jeho následek na straně druhé. Rozhodnutí o nákladech sporu jest mu jen nutným důsledkem úplného vyřízení věci, t. j. věci hlavní a musí býti toto rozhodnutí pojato do rozhodnutí ve věci samé. To však se v souzeném případě státi nemůže, neboť k rozhodnutí o nákladech není dosud dostatečného podkladu. K vůli úplnosti budiž podotknuto, že ustanovení druhé věty prvého odstavce § 52 c. ř. s. nepřichází tu v úvahu, neboť postihuje jen případy, které se vztahují jen na incidence, a nelze použíti ani § 52 druhého odstavce c. ř. s., ježto, jak shora dovoženo, nejde o rozsudek částečný a nemohlo by také rozhodnutí o nákladech býti zůstaveno dalšímu rozsudku, ano již pro vyčerpání hlavní věci k žádnému nedojde. Samostatné rozhodnutí o nákladech sporu usnesením (nikoli o jejich výši) zná zákon jen v případech výslovně označených, nikoli v tomto případě. Rekursní soud zrušil napadené usnesení a uložil procesnímu soudu, by o návrhu žalobce, by byl vynesen rozsudek pro uznání, znovu rozhodl. Důvody: Procesní soud jest toho názoru, že předpis § 52 c. ř. s., podle kterého musí býti v každém rozsudku, který rozepři pro tu kterou instanci úplně vyřídí, rozhodnuto i o závazcích k náhradě nákladů, jest povahy donucující a nezná výjimek. Avšak tento názor je nesprávný. Procesní soud se mylně domnívá, že rozhodnutí o nákladech sporu je závislé jen na výsledku sporu. Tato zásada § 41 c. ř. s. má výjimky, mezi které patří i ustanovení § 45 c. ř. s. O toto ustanovení se opírá žalovaná strana, žádajíc přisouzení nákladů sporu, ač žalobní nárok uznává. O náhradě nákladů z tohoto důvodu není třeba rozhodnouti jen rozsudkem, nýbrž i usnesením lze rozhodnouti odděleně od hlavní věci o nákladech právě z důvodů, že otázka náhrady nákladů není závislá na výsledku hlavní věci, jak také jasně ustanovuje druhá věta § 52 c. ř. s. Otázku tu jest řešiti samostatně. Žalující strana právem poukazuje ve stížnosti k tomu, že procesní soud musí vyhověti návrhu na vynesení rozsudku na uznání podle § 395 c. ř. s., ježto v tomto případě nechtěl zákon ponechati soudu volné pole, jako v případě § 391 c. ř. s. Názor procesního soudu, že náklady sporu nejsou ani částí hlavního nároku, ani jeho příslušenstvím, nýbrž že tkví výhradně v právu procesním, jest správný. Avšak právě proto, že je nelze pokládati za součást nároku ve smyslu § 395 c. ř. s., tu uznáním žalobního nároku žalovanou stranou byl zcela uznán nárok žalobou uplatněný a byly tu proto podmínky k vydání ne jen rozsudku částečného, podle § 391 c. ř. s., nýbrž rozsudku konečného na základě uznání podle §§ 390 a 395 c. ř. s. I když byl návrh na vynesení tohoto rozsudku vznesen teprve po přednesech stran, bylo povinností procesního soudu, návrhu vyhověti. Otázku, zda žalovaná svým chováním nedala příčinu k podání žaloby, jest řešiti samostatně (§§ 45, 52 c. ř. s.).
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Dovolací rekurs tvrdí, že vzhledem k předpisu § 52 prvý odstavec c. ř. s. nebylo v souzeném případě přípustno, vydati již nyní rozsudek pro uznání, poněvadž jako rozsudek konečný musil by obsahovali i rozhodnutí o útratách, což prý však není možné, poněvadž žalovaný učinil návrh na přisouzení útrat podle § 45 c. ř. s., a o tomto návrhu nelze rozhodovali bez dalšího řízení. Závěr tento nelze schválili. Neboť § 52 prvý odstavec c. ř. s. nařizuje v prvé větě, že jest rozhodnouti o závazku k náhradě nákladů v každém rozhodnutí, které rozepři pro tu kterou stolici úplně vyřídí. V souzeném případě však vydáním rozsudku pro uznání nebude věc pro stolici úplně vyřízena. Rozsudkem pro uznání bude jen vyřízen spor ve věci samé, avšak jest ještě rozhodnouti o útratách. Rozhodnutí o nákladech sporu pak bude vydati samostatně (§ 423 c. ř. s.). Přisvědčili nelze ani dalšímu názoru do-, volacího rekursu, že okamžitému vydání rozsudku pro uznání brání ta okolnost, že uznání obsahovalo obmezení v příčině útrat, takže prý jde zde nikoliv o úplné, nýbrž jen o obmezeně uznání. § 395 c. ř. s. mluví o uznání »nároku«, nikoli též o uznání »nákladů«; tyto nejsou částí hlavního nároku ani jeho příslušenstvím. V souzeném případě byl nárok žalobcův uznán úplně a bezvýhradně, způsobem nepřipouštějícím žádných pochybností. Návrh podle § 45 c. ř. s., toto uznání, neučinil nejasným ani je neobmezil. Poukaz na rozhodnutí vídeňského nejv. soudu ze dne 8. března 1911 č.. j. Rv VI 122/11 Gl. U. 5395, není případný. Toto rozhodnutí se týkalo případu, v němž návrh na přisouzení útrat činil pochybným význam a rozsah uznání hlavního nároku. Komentář Neumannův k c. ř. s., mluvě na str. 1129 o tom, že uznání nesmí býti obmezeno otázkou útrat, má patrně na mysli rovněž jen podobné případy, vzbuzující pochybnost ohledně otázky uznání, nikoli však případ § 45 c. ř. s., jenž právě předpokládá uznání ve smyslu § 395 c. ř. s., to jest takové, by mohl na jeho podkladě ihned býti vydán rozsudek.

Citace:

Čís. 12284.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/1, s. 77-79.