Čís. 12603.

Prohlášení: »své soukromoprávní nároky jako otec usmrceného budu uplatňovati u hlavního přelíčení«, nelze pokládati za připojení se k trestnímu řízení s právními účinky přetržení promlčecí lhůty.
(Rozh. ze dne 12. května 1933, Rv II 841/31.)
Nezletilá dcera žalobcova byla dne 2. března 1927 usmrcena automobilem, náležejícím žalovanému V-ovi a řízeným spolužalovaným F-em. Dne 5. listopadu 1927 zadal žalobce na soudě žalobu, jíž se domáhal na žalovaných náhrady škody. Procesní soud prvé stolice uznal žalobní nárok důvodem po právu. Odvolací soud žalobu zamítl. Důvody: Odvolací soud má za to, že žalobní nárok jest promlčen. Žaloba jest opřena o ustanovení § 1 zákona ze dne 9. srpna 1908, čís. 162 ř. zák. a bylo ji proto podati podle § 6 cit. zák. do šesti měsíců ode dne, kdy se žalobce dověděl o škodě a o osobě náhradou povinné. Žalobce byl slyšen jako svědek v trestním řízení dne 14. dubna 1927, takže od této doby běžela promlčecí lhůta, jelikož mu nejpozději tohoto dne byla známa osoba žalovaných, ačkoliv již při šetření policejním dne 5. března 1927 byl majitel auta a řidič vypátrán. Podal-li žalobce žalobu teprve dne 5. listopadu 1927, stalo se tak již po uplynutí promlčecí lhůty. Pokud žalobce tvrdí, že promlčecí lhůta byla přetržena tím, že se žalobce připojil k trestnímu řízení jako soukromý účastník dne 14. dubna 1927, jest k tomu podotknouti, že přerušení to mohlo přicházeti v úvahu jen u žalovaného F-a, proti němuž se trestní řízení vedlo, nikoliv však proti žalovanému majiteli auta, V-ovi, proti němuž trestní řízení zahájeno nebylo. Odvolací soud nepovažuje však prohlášení žalobce v protokolu ze dne 14. dubna 1927, že bude žalobce své nároky uplatňovati u hlavního přelíčení, za připojení se k trestnímu řízení, takže ani u žalovaného F-a přetržení promlčecí lhůty nenastalo.
Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc odvolacímu soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Ani z doslovu žaloby ani z toho, co žalobce přednesl za sporu, neplyne, že žalobce výlučně opírá nárok na náhradu škody o předpisy automobilového zákona čís. 162/1908 ř. zák., jehož se výslovně nedovolává, spíše z poukazu na »vinu« šoférovu a z okolností, v čem tato vina záležela, a z nabídnutých důkazů, lze důvodně usuzovati na to, že se nárok opírá o ustanovení třicáté hlavy druhého dílu občanského zákoníka. Vždyť při uplatňování nároku jen podle automobilového zákona nepotřeboval žalobce nabízeti důkazy o zavinění, poněvadž břímě důkazní stíhá tu žalované. Pokud žalobce, vyvraceje námitku podle § 6a) aut. zák., tvrdil, že se připojil ve lhůtě šesti měsíců k trestnímu řízení proti Josefu F-ovi prohlášením ze dne 14. dubna 1927, čímž prý lhůta promlčecí podle § 6 a) aut. zák. byla přerušena, jest ovšem přisvědčiti právnímu názoru odvolacího soudu, že žaloba, pokud byla opírána o předpisy zákona automobilového, jest podle § 6 a) aut. zák. promlčena. Škodná událost nastala dne 2. března 1927 a žaloba byla na soud podána dne 5. listopadu 1927, tedy po šesti měsících. Prohlášení žalobce v trestní věci proti Josefu F-ovi ze dne 14. dubna 1927: »Svoje soukromoprávní nároky jako otec usmrcené Hildy Č-ové budu uplatňovati u hlavního přelíčení«, nelze pokládati za připojení se k trestnímu řízení s právními účinky přetržení promlčecí lhůty podle § 6 a) aut. zák., poněvadž neobsahuje v sobě uplatnění určitých soukromoprávních nároků žalobce, jakožto soukromého účastníka. Žalobce sice v podání došlém na soud dne 12. února 1931 tvrdil, že nevěděl až do 19. května 1929, komu vlastně automobil vlastnicky patřil, o čemž nabízel důkazy, jež nebyly nižšími soudy připuštěny. Avšak ač žaloba byla podána na soud dne 5. listopadu 1927, tedy jeden a půl roku před tvrzeným pátráním po vlastníku auta, a v žalobě bylo správně označeno jméno a bydliště prvého žalovaného jako vlastníka auta, musilo žalobci býti známo jeho jméno před podáním žaloby, netvrdil žalobce a nedoložil, kdy před podáním žaloby jméno vlastníka auta zjistil, zejména, že se tak stalo v době, od níž až do podání žaloby neuplynula lhůta promlčecí podle § 6 a) aut. zák., a že mu také výše škody nebyla známa (rozhodnutí čís. 5088 sb. n. s.). Vzhledem k tomu však, že se žaloba opírá též o ustanovení občanského zákonníka o náhradě škody, jak bylo vyloženo, a i v tomto případě ručí prvý žalovaný podle § 8 aut. zák. za zavinění osob, kterých používá při provozu silostroje, neměla býti žaloba beze všeho zamítnuta, i když byly splněny předpoklady promlčení podle § 6 a) aut. zák., poněvadž tím nezanikl nárok na náhradu škody podle předpisů §§ 1293 a násl. promlčením, ana od škodné události do dne podání žaloby neuplynula ještě tříletá lhůta podle § 1489 obč. zák. Právem v tomto směru vytýká dovolatel napadenému rozsudku nesprávné právní posouzení a rozpor se spisy.

Citace:

Čís. 12603.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/1, s. 641-643.