— Čís. 12496 —
444
Čís. 12496.
Spor osoby oprávněné k výživě s tím, o němž platí podle ustanovení § 2 výživ. zák. čís. 4/1931 sb. z. a n. nevyvratitelná domněnka, že jest zaměstnavatelem osoby k výživě povinné, není sporem prázdninovým.
(Rozh. ze dne 4. dubna 1933, R I 1155/32.)
Nezletilé žalobkyni byla povolena k vydobytí výživného exekuce proti osobě zavázané k plnění výživného zabavením nároku na mzdu, jenž příslušel dlužníku proti žalovanému, blízkému dlužníkovu příbuznému. Ježto žalovaný poddlužník neodváděl žalobkyni zabavenou mzdu, žalovala ho žalobkyně o zaplacení mzdy. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby. Proti rozsudku, doručenému žalovanému dne 20. srpna 1932, podal žalovaný dne 14. září 1932 odvolání, jež odvolací soud odmítl jako opožděné. Důvody: Jde o to, zda tento spor spadá pod ustanovení § 7 zák. čís. 4/1931, podle něhož nemají soudní prázdniny vliv na řízení, v němž jest se domáháno stanovení nároku uvedeného v § 5 nebo plnění z něho plynoucího. Tuto otázku jest zodpověděti kladně. Ačkoliv jde o žalobu poddlužnickou, domáhá se žalobkyně plnění ve smyslu § 2 výživ. zák., tedy nároku na výživu, výchovu nebo zaopatření. Soud prvé stolice odůvodňuje své rozhodnutí paragrafem 2 vyživ. zák. Z toho důvodu jest posuzovati tuto rozepři jako prázdninovou. Pro to mluví i ustanovení § 224 čís. 4 c. ř. s. v doslovu zák. čís. 23/1928, ježto předmětem žaloby jest výživné, k němuž jest žalovaný povinen podle § 2, pokud se týče § 3 výživ. zák.
Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a uložil odvolacímu soudu, by o odvolání dále po zákonu jednal a rozhodl.
Důvody:
Nelze přisvědčiti mínění odvolacího soudu, že spor osoby oprávněné k výživě proti osobě, o níž platí podle ustanovení § 2 zákona ze dne 16. prosince 1930, čís. 4 sb. z. a n. z roku 1931, nevyvratitelná domněnka, že jest zaměstnavatelem osoby k výživě povinné, jakým jest — Čís. 12496 —
445
i souzený spor, jest sporem prázdninovým. Odvolací soud dovolává se pro své mínění ustanovení jednak § 7 zákona čís. 4/1931 sb. z. a n., jednak § 224 čís. 4 c. ř. s. Tohoto ustanovení však na souzený spor užíti nelze, neboť vztahuje se na spory, v nichž jde o nárok na výživné, kterým jest povinen žalovaný ze zákona. Takovým nárokem však není nárok podle § 2 citovaného zákona proti domnělému zaměstnavateli a ustanovení to nezakládá pro domnělého zaměstnavatele přímou povinnost k výživě oprávněné osoby. Poměr mezi nimi jest jen poměrem vymáhajícího věřitele k poddlužníkovi, založený nevyvratitelnou zákonnou domněnkou citovaného § 2 o tom, že mezi povinným a zaměstnavatelem — poddlužníkem — smluvena byla mzda. Plyne to i z výkladu ustanovení § 2 citovaného zákona, i z dějin jeho vzniku, neboť vzorem mu bylo ustanovení § 3 zákona rakouského ze dne 4. února 1925, čís. 69 spolkového zákonníka, které zaměstnavatele přímo označuje za poddlužníka a mluví výslovně o zabavení nároků (plenární rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 13. února 1933, Pres 286 a 956/32, čís. sb. 12356). Ani z § 7 zákona čís. 4/1931 sb. z. a n. nelze dovoditi mínění odvolacího soudu; podle něho prázdniny nemají vliv na řízení, ve kterém se někdo domáhá stanovení nároku uvedeného v § 5 nebo plnění z něho plynoucího, § 5 určuje nárok ten jak podle jeho předmětu, tak i podle osoby zavázaného, a to předmět sám výslovným vytčením obsahu slovy »nárok na výživu, výchovu nebo zaopatření, nebo plnění z něho jdoucí«, a osobu zavázaného poukazem na § 1 téhož zákona; tento § 1 pak mluví o tom, kdo jest právně zavázán vyživovati, vychovávati nebo zaopatřovati jiného, tedy o osobě přímo k výživě atd. jinému povinné. Nespadá tedy mezi nároky § 5 citovaného zákona nárok podle § 2 proti předpokládanému zaměstnavateli, kterého nestihá přímá povinnost § 1 zákona. Spor o fingovanou pohledávku sice slouží v posledním konci k tomu, by byly opatřeny prostředky k výživě žalující strany, přece však základem sporu a právním důvodem žalobního nároku není nárok na výživu, nýbrž předpokládaný poměr mzdový. Důsledkem toho však nelze na souzený spor použíti ustanovení § 7 zákona čís. 4/1931 sb. z. a n. Než třeba i uvážiti, zdali souzený spor není prázdninovým podle ustanovení § 224 čís. 7 c. ř. s. (v doslovu zákona z 19. ledna 1928, čís. 23 sb. z. a n.), který za prázdninové prohlásil spory ze smlouvy služební, mzdové a učební mezi zaměstnavateli a zaměstnanci jakéhokoliv druhu. Poměr mezi osobou k výživě povinnou a osobami blízkými, jimž koná práce nebo služby, uvedený v § 2 zákona čís. 4/1931, jest považovati následkem zákonné fikce za poměr služební a spor podle citovaného § 2 proti předpokládanému poddlužníkovi jest tedy sporem ze služební smlouvy, neboť vymáhající věřitel (osoba k výživě oprávněná), uplatňuje žalobou pohledávku dlužníkovu jemu přikázanou, činí tak sice vlastním jménem, avšak přes to jen na základě zákonného zmocnění § 308 ex. ř. a na účet dlužníka; povaha a předmět pohledávky se tím nemění. Přes to však souzený spor není sporem prázdninovým ani podle § 224 čís. 7 c. ř. s. K tomu vyhledává se též, by šlo o spor mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. V souzeném případě však zaměstnanec není stranou, neboť při žalobě na poddlužníka stranou ve sporu jest sám vymáhající — Čís. 12497 —
446
věřitel, třeba žaluje na základě zákonného zmocnění § 308 ex. ř. a nikoli dlužník sám. Souzený spor nemá tedy subjektivních náležitostí, vyžadovaných podle § 224 čís. 7 c. ř. s.