— Čís. 12480 —
415
Čís. 12480.
Manželské spolužití nikterak nevylučuje nájemní (podnájemní) poměr manželů navzájem, najmě manžela, a nevylučuje oprávnění z případného nájemního nebo podnájemního poměru.
(Rozh. ze dne 30. března 1933, Rv II 173/33.) — Čís. 12480 —
416
Soudní výpověď, jíž dala manželka manželi z pokoje, procesní soud prvé stolice ponechal v platnosti, odvolací soud výpověď zrušil.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Napadeným rozsudkem byla výpověď z jednoho pokoje daná žalobkyní žalovanému jako jejímu podnájemníkovi zrušena z důvodu, že nájemcem bytu, z něhož je žalovaný vypovídán, není žalobkyně, nýbrž žalovaný a že proto žalobkyně k výpovědi žalovaného není oprávněna. S rozhodnutím tímto, jemuž dovolatelka odporuje s hlediska dovolacího důvodu čís. 4 § 503 c. ř. s., nelze souhlasiti. Podle zjištění nižších soudů byt, z jehož jedné světnice dala žalobkyně žalovanému jako podnájemníku výpověď, o kterou ve sporu jde, najal žalovaný a držel byt ten nájemně ještě v roce 1931. Toho roku a počátkem roku 1932 adaptoval majitel domu dům a také byt žalovaného. Po adaptaci předložil majitel domu žalovanému a žalobkyni novou nájemní smlouvu, úpravu posavadní nájemní smlouvy a zejména stanovil nové vyšší nájemné. V té době domáhala se žalobkyně sporem na žalovaném rozluky manželství a žalovaný, přenechav žalobkyni a dětem ostatní místnosti bytu, nechal si pro sebe jeden pokoj, ten, z něhož je vypovídán. Na onen návrh majitele bytu na novou úpravu nájemní smlouvy a nájemného přistoupila za souhlasu majitele domu jen žalobkyně. Žalobkyně také platila potom sama nájemné, zvýšené, z celého bytu, to jest i z pokoje odděleně žalovaným používaného. Pak, jak je prokázáno, dne 29. srpna 1932 došlo mezi žalobkyni a žalovaným k písemnému ujednání tohoto obsahu: »Žalovaný zavazuje se žalobkyni počínajíc dnem ujednání za používání jednoho pokoje jejího bytu platiti měsíčně 100 Kč nájemného.« Skutečně zaplatil žalovaný začátkem září 1932 žalobkyni na nájemném 50 Kč. — Uváží-li se uvedené okolnosti, zejména ono ujednání ze dne 29. srpna 1932, při jehož výkladu jest se říditi ustanovením § 914 obč. zák., nelze přisvědčili názoru odvolacího soudu, že žalovaný byl v době výpovědi, v září 1932 nájemcem bytu. Žalovaný v uvedeném ujednání výslovně označuje byt jako byt žalobkyně a výslovně se zavazuje žalobkyni z pokoje mu z jejího bytu přenechaného platiti nájemné. Hledíc k tomu, že novou nájemní smlouvu uzavřela jen žalobkyně, že jen ona nájemné za byt platila, dal žalovaný, označuje byt za byt žalobkyně, zřejmě najevo, že bytu, jeho nájmu vzdal a jej přenechal žalobkyni. Sám, zavázav se platiti žalobkyni nájemné z jednoho pokoje jejího bytu, uzavřel žalovaný se žalobkyni zvláštní smlouvu podnájemní. Podle toho byla žalobkyně, vypovídajíc žalovaného, nájemkyní bytu a byla důsledkem toho oprávněna žalovaného jako podnájemníka vypověděti. Námitka žalovaného proti výpovědi, že on, jsa nájemcem bytu, nemůže býti vypověděn, a důvod, pro který odvolací soud výpověď zrušil, nejsou podle toho opodstatněny. Ani druhá námitka žalovaného proti výpovědi, se kterou se odvolací soud při svém stano- — Čís. 12481 —.
417
visku již nezabýval, že totiž žalobkyně, nejsouc s ním ani rozvedena ani v době výpovědi ještě rozloučena, nemůže ho, svého manžela, z bytu vypověděti, protože se to příčí ustanovení § 93 obč. zák., podle něhož jest manželům žíti ve společné domácnosti, není důvodná. Manželské spolužití nikterak nevylučuje nájemní po případě podnájemní poměr manželů mezi sebou, najmě manžela a nevylučuje výkon oprávnění z případného nájemního nebo podnájemního poměru vyplývajících. Ostatně podotknouti jest, že žalobkyně a žalovaný, soudíce se o rozluku, v době výpovědi žili ve skutečnosti odděleně.