Čís. 12611.

Pracovní soudy (zákon ze dne 4. července 1931, čís. 131 sb. z. a n.).
Pro příslušnost pracovních soudů nestačí, by spory z pracovního, služebního nebo učebního poměru, založeného soukromoprávní smlouvou, vznikly mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, nýbrž se vyžaduje, by též v době, kdy jsou vznášeny na pracovní soud, mezi oněmi osobami trvaly. Přešla-li taková pohledávka postupem, nelze ji vymáhati na pracovním soudě. Lhostejno, že postupitel bude snad moci nepostoupený zbytek pohledávky vymáhati na pracovním soudě.
(Rozh. ze dne 18. května 1933, R I 341/33.) Žalobkyně domáhala se na žalovaném zaplacení 4000 Kč, jež jí postoupil zaměstnanec žalovaného ze svého nároku na služné proti žalovanému. Žalobu zadanou na okresním soudě, oddělení pro spory pracovní, soud prvé stolice odmítl. Rekursní soud zrušil napadené usnesení a uložil prvému soudu, by jednal a rozhodl ve věci samé.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Příslušnost pracovních soudů jest v odstavci prvém § 1 zákona ze dne 4. července 1931, čís. 131 sb. z. a n. přesně vymezena v ten způsob, že jsou jim přikázány — nehledíc na hodnotu předmětu sporu — výlučně spory z pracovního, služebního nebo učebního poměru, založeného soukromoprávní smlouvou, vzniklé mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, jakož i mezi zaměstnanci téhož zaměstnavatele. Pro příslušnost pracovních soudů nestačí však, by spory tohoto druhu mezi osobami v odst. (1) § 1 zák. vyjmenovanými vznikly, nýbrž aby též v době, kdy je vznášejí na pracovní soud, mezi nimi trvaly, poněvadž jen těmto osobám poskytl zákon určité výhody urychleného a levného řízení, které jsou jejich osobními právy, plynoucími z určitého zvláštního jejich soukromoprávního smluvního poměru (pracovního, služebního neb učebního): Poněvadž zákon čís. 131/1931 sb. z. a n. jest t. zv. lex specialis, nelze jej vykládati extensivně a nelze ani dotčené osobní výhody přiznané jím jen určitým, v § 1 odst. (1) přesně označeným osobám, rozšiřovati na osoby jiné. Tento úmysl zákonodárce vyplývá i z materialií zákona. Tak vládní návrh zákona (tisk 352 senátu z roku 1930, na str. 17) výslovně označuje jako strany v těchto sporech jen zaměstnance a zaměstnavatele a praví, že těmto oběma stranám musí jíti o to, by spory mezi nimi vznikající byly rozhodovány rychle, spolehlivě a s náklady pokud možno nejmenšími. Ve zprávě ústavně-právního a rozpočtového výboru senátu (tisk 473 z r. 1931 na str. 2) se zase zdůrazňuje, že nové pracovní soudy byly vytvořeny podle osvědčeného vzoru soudů živnostenských — podle zákona ze 27. listopadu 1896 čís. 218 ř. zák., který rovněž v § 1 omezoval příslušnost živnostenských soudů jen na spory mezi živnostenskými podnikateli a dělníky a mezi dělníky téhož závodu mezi sebou. Není-li sporno, že žalobkyně není k žalovanému společenstvu v žádném z poměrů v § 1 zmíněných, nýbrž že vymáhá žalobou pohledávku, která postupem přešla do jejího jmění, stavši se její samostatnou majetkovou hodnotou, nejde tu již o nárok, pro nějž by byla odůvodněna podle § 1 zák. čís. 131/1931 sb. z. a n. příslušnost pracovního soudu. Nesejde ani na tom, že postoupená pohledávka vznikla původně mezi postupitelem a žalovaným a že mohla býti až do postupu vymáhána před pracovním soudem, poněvadž výhoda příslušnosti tohoto soudu byla spiata právě jen s osobou postupitele jako zaměstnance žalovaného společenstva podle jasného ustanovení § 1 zákona a jako jeho právo osobní nepřešla ani postupem na postupníka. Jest také lhostejno, že zbytek nepostoupené pohledávky bude po případě moci nynější postupitel jako svůj nárok vymáhati na soudě pracovním, poněvadž i při jiných částečných postupech pohledávek se původní jednotná pohledávka rozštěpuje ve dvě nebo i několik samostatných dílčích pohledávek postupníků, z nichž každou jest vymáhati zvláštní žalobou, po případě též u různých soudů — okresních nebo sborových podle její výše.

Citace:

Čís. 12611.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/1, s. 660-662.