Čís. 12365.

Přežil-li rodič právem vyděděný zůstavitele, mají jeho potomci právo na povinný díl, a to i za života svého rodiče, i po jeho smrti.
Šlo o syna právem vyděděného, uznal-li závěť, jíž byl vyděděn, a prohlásil-li, že nečiní na pozůstalost nároky. Tím však nebyl vyloučit nárok jeho potomků.
(Rozh. ze dne 17. února 1933, R I 1044/32.) Žalobkyně jest manželskou dcerou Emanuela S-a, jenž zemřel v září 1928. Emanuel S. byl manželským synem Magdaleny S-ové, jež zemřela dne 15. července 1927, vydědivši v závěti zé dne 5. května 1927 svého syna Emanuela S-a, otce žalobkyně. Žalobou, o niž tu jde, domáhala se žalobkyně na dědicích po Magdaleně S-ové vyplacení svého povinného dilu. Procesní soud prvé stolice žalobu zamitl, odvolací soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by, vyčkaje pravomoci, řízení doplnil a věc znovu rozhodl. Důvody: První soud má za to, že žalobkyni nepřísluší nárok na povinný díl po její babičce, poněvadž se její otec, syn zůstavitelky, vzdal každého nároku na pozůstalost po matce, a že proto nelze použiti ustanovení § 780 obč. zák., podle něhož přísluší potomkům vyděděného dítěte nárok na povinný díl, i když vyděděný přežil zůstavitele. Jest nesporné, že otec žalobkyně a syn zůstavitelky byl zůstavitelkou vyděděn. Vzdáni se každého nároku na pozůstalost otcem žalobkyně vidí první soud v tom„ že podle zjištění prohlásil při roku ku projednání pozůstalosti, že si nečiní žádných dědických nároků, že dostal již za života zůstavitelky více, než ostatní dědicové, a dále, že proti matčině závěti nic nenamítal, jde právě o to, zda mohlo ono prohlášení Emanuela S-a a okolnost, že nic nenamítal proti závěti, zbaviti jeho dceru, nynější žalobkyni, nároku na povinný díl podle § 780 obč. zák. V tom odvolací soud nesouhlasí s názorem prvého soudu a považuje za správné stanovisko odvolatelky, že tu nejde o zřeknutí se dědictví, po případě nároku na povinný díl působící i proti žalobkyni. Zákon zná zřeknutí se dědictví a odmítnutí dědictví. Zřeknutí se dědictví jest smlouvou mezi zůstavitelem a budoucím dědicem (§ 551 obč. zák.). O ten případ tu nejde. Odmítnutím dědictví je prohlášení povolaného k dědictví, že dědictví nepřijímá (§ 805 obč. zák.). To se v souzeném případě rovněž nestalo. Emanuel S. závětí vyděděný uznal závěť a řekl, že na pozůstalost nečiní nároků. Jemu dědictví nenapadlo, ana tu byla platná závěť z dědictví ho vylučující. Jeho prohlášení jen znamená, že neodporuje svému vydědění. Tím nemůže býti nárok podle § 780 obč. zák. pro jeho dceru vyloučen. Jen zřeknutí se dědictví a podle okolností i odmítnutí napadlého dědictví vylučuje z dědictví potomky toho, kdo se zřekl anebo odmítl, což platí i o povinném dílu, kterého se právě Emanuel S. nemohl vzdáti, uznav své vydědění (§ 767, 768 obč. zák.). Třebaže tedy otec žalobkyně zůstavitelku přežil, má žalobkyně nárok na povinný díl po zůstavitelce podle § 780 obč. zák., ovšem předpokládajíc, že nebyl vyčerpán tím, co by se otci žalobkyně započetlo na povinný díl podle §§ 787, 788 obč. zák.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Napadené usnesení odpovídá jak stavu věci tak i zákonu a vývody rekursu nejsou způsobilé vyvrátiti správné důvody usnesení odvolacího soudu, na něž se odkazuje. K vývodům rekursu jest připomenouti toto: O výkladu ustanovení § 780 obč. zák. v doslovu § 65 III dílčí novely pojednal podrobně prof. Dr. Krčmář v Právníku roku 1918 str. 53 a následující. Podle výkladu toho, od něhož nej vyšší soud neshledává zaujmouti stanovisko odchylné, jest rozeznávati čtyři různé případy, zda totiž rodič právem vyděděný zemřel před zůstavitelem nebo zda rodič, který nebyl právem vyděděn, zemřel před zůstavitelem, nebo zda rodič právem vyděděný přežil zůstavitele, nebo zda rodič, který nebyl právem vyděděn, přežil zůstavitele. V souzeném případě rodič právem vyděděný přežil zůstavitele, a tu mají jeho potomci právo na díl povinný, a to jak za života svého rodiče tak i po jeho smrti. Že šlo tu o syna právem vyděděného, správně dovodil odvolací soud, zjistiv, že tento — Emanuel S. — závětí vyděděný uznal závěť a řekl, že nečiní na pozůstalost nároků, a usoudiv, že jeho prohlášení jen znamená, že neodporuje svému vydědění. Tím ovšem nemohl býti vyloučen nárok žalobkyně jako-dcery vyděděného Emanuela S-a ve smyslu § 780 obč. zák., jak rovněž správně dovodil odvolací soud. Nebylo to vzdání se povinného dílu, jak žalovaní se snaží dolíčiti, nýbrž uznání správnosti závěti, kterou Emanuel S. byl vyděděn, neboť Emanuel S. nemohl se vzdáti práva, které neměl, a proto jest toto prohlášení otce žalobkyně bez významu pro oprávnění žalobkyně dle § 780 obč. zák., které jest jejím samostatným nárokem. Nelze-li v prohlášení Emanuela S-a shledávati vzdání se povinného dílu (nároku na povinný díl), padají tím veškeré důsledky, vyvozované žalovanými z předpokladu opačného. Správně tedy usoudil odvolací soud, že, i když otec žalobkyně přežil zůstavitelku, má žalobkyně nárok na povinný díl po své babičce Magdaleně S-ové podle § 780 obč. zákona. Poněvadž pak prvý soud byl náhledu odchylného, že žalobkyně nemá nároku na povinný díl již z toho důvodu, že otec její pravoplatně se vzdal jakéhokoliv nároku na pozůstalost své matky Magdaleny S-ové, nezabýval se blíže dalšími okolnostmi pro vypočtení povinného dílu rozhodnými, a odvolacímu soudu nestačily výsledky řízení k rozhodnutí věci, správně odvolací soud podle § 496 čís. 2 a 3 c. ř. s. zrušil rozsudek prvého soudu.

Citace:

č. 12365. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/1, s. 234-236.