Čís. 12599.

Směnky (zákon ze dne 13. prosince 1927, čís. 1 sb. z. a n. na rok 1928).
Předpisu § 35 (1) směn. zák. nelze použíti, zaplatila-li směnku třetí osoba, jež nebyla směnečnou dlužnicí.
Civilní rozhodnutí XV. 39 Jen, byla-li zaplacena směnka přijatelem pokud se týče domiciliátem, zaniká tím celá směnečná obligace.
Podpis majitele směnky, jímž potvrdil přijetí směnečné hodnoty zaplacené třetí osobou, není pouhým podpisem jména nebo firmy na rubu směnky zakládajícím nevyplněný rubopis.
Neprohlásí-li čestný plátce, za koho chce platiti, pokládá se za to, že se zaplacení stalo pro čest výstavce směnky.
Výstavce jest poctěným a může býti žalován čestným plátcem.
(Rozh. ze dne 12. května 1933, Rv I 714/33.)
Směnku, o niž tu jde, vydal žalovaný. Před splatností směnky zaplatila majitelce směnky, spořitelně v K., směnku žalobkyně, Adela W-ová, jež podle obsahu směnky nebyla směnečnou dlužnicí. Spořitelna v K. potvrdila na směnce přijetí směnečné hodnoty zaplacené žalobkyní. Proti směnečnému platebnímu příkazu, jejž si napotom vymohla žalobkyně proti žalovanému jako vydateli směnky, namítl žalovaný nedostatek oprávnění žalobkyně. Žalovaný uvedl, že směnka nebyla přenesena indosamentem spořitelny v K. na žalobkyni, že skripturní akt spořitelny v K. na směnce není indosamentem, nýbrž kvitancí, že kvitancí směnky směnečné závazky, tudíž i závazek výstavce zanikly, že žalobkyně chtěla splacením směnečná práva žalovaného uspokojiti a tím její směnečná práva proti akceptantu zrušiti a nechtěla získati regresní nároky proti žalovanému. Procesní soud prvé stolice ponechal směnečný platební příkaz v platnosti. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Odvolání vytýká, že žalobkyně není k žalobě aktivně legitimována, jelikož nejde o indosament, nýbrž o kvitování směnky. Toto kvitování směnky snaží se odvolatel dovoditi z ustanovení § 35 směn. zák. a z předpisů §§ 1426 až 1430 obč. zák. Činí tak neprávem. Odvolatel přehlíží, že předpis § 35 směn. zák. má na zřeteli placení směnečným dlužníkem a kvitování pokud se týče vydání kvitované směnky jemu. O to v souzeném případě nejde, jelikož směnečnou sumu platila žalobkyně, která směnečně zavázána nebyla, proto, by směnky nabyla. I když spořitelna v K. žalobkyni placení potvrdila, jde o blanko indosament, který vlastnosti té doložkou, že se placení stalo Adelou W-ovou, nepozbyl a doložka tato, ač zbytečná, jen blíže vysvětluje, kým se placení stalo a na koho tedy směnka byla převedena. Odvolatel vytýká dále, že jde o kvitování směnky, že kvitovaná směnka nemůže býti zažalována, že všechny směnečné nároky ze směnky zanikly. Na vyvrácení výtky té stačí, jak již výše bylo uvedeno, poukázati k tomu, že tu nejde o zaplacení směnky směnečným dlužníkem a o vydání kvitované směnky jemu dle § 35 směn. zák., nýbrž o nabytí směnky proti zaplacení směnečné sumy žalobkyní jako osobou třetí směnečně nezavázanou. Žalobkyně jest proto podle § 47 směn. zák. oprávněna žádati od žalovaného jako výstavce zaplacení.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání. Důvody:
S hlediska dovolacího důvodu č. 4 § 503 c. ř. s. vytýká dovolatel nesprávné právní posouzení věci jednak proto, že nebyla uznána za opodstatněnou námitka nedostatku aktivní legitimace žalobkyně, jednak, že z vykvitované směnky, jíž prý je směnka zažalovaná, nelze vůbec směnečné nároky uplatňovati. V onom směru má dovolatel za to, že podpis spořitelny v K. na rubu směnky nelze považovati za blanko indosament, nýbrž za kvitování směnečné pohledávky, zaplacené žalobkyní, při čemž vychází z názoru, že každý plátce, i když není směnečným dlužníkem, jest oprávněn podle § 35 sm. zák. žádati na věřiteli vydání kvitované směnky a že tím zaniká jakýkoli směnečný závazek, poněvadž směnka je abstraktním slibem placení. Tento výklad § 35 (1) sm. zák. jest ovšem právně mylný a odporuje přímo zákonu. Podle § 35 (1) sm. zák. směnečný dlužník je povinen platiti jen proti vydání kvitované směnky; majitel směnky tedy jest povinen, vydati kvitovanou směnku platícímu směnečnému dlužníkovi. Dovolatel přiznal ve směnečných námitkách, že před splatností nezaplatil směnku akceptant, nýbrž žalobkyně, tedy třetí osoba, jež podle obsahu směnky nebyla směnečnou dlužnicí. Nejde tedy o vykvitovanou směnku ve smyslu § 35 (1) sm. zák. a není opodstatněná v tom směru výtka nesprávného právního posouzení, neboť jen, byla-li zaplacena směnka akceptantem, pokud se týče domiciliátem jako jeho representantem při placení, zaniká tím celá směnečná obligace, zanikají tedy i práva postihová. Tento případ, jak dolíčeno, tu však nenastal. Dovolateli je však dáti za pravdu, že podpis k-ské spořitelny na rubu směnky nelze pokládati za blankoindosament ve smyslu § 10 sm. zák., jak odvolací soud mylně se domnívá. Vždyť oním podpisem spořitelna v K. jakožto majitelka směnky potvrdila přijetí směnečné hodnoty zaplacené žalobkyní, a nejde tedy o pouhý podpis jména nebo firmy na rubu směnky zakládající rubopis nevyplněný, jak má na mysli § 10 sm. zák. Ale tím není nic získáno pro dovolatele, neboť přes to nelze upírati žalobkyni oprávnění k žalobě, jak dovolatel se snaží dovoditi. Žalobkyně v době podání žaloby byla majitelkou směnky a vykonaného protestu, zaplativši směnečnou hodnotu majitelce směnky, totiž spořitelně v K., jak bylo zjištěno. Toto zaplacení se stalo, jak vychází najevo z dopisu ze dne 1. září 1932 (B), který byl předložen žalobkyní a jehož správnost a pravost uznal žalovaný, jehož obsah se tedy stal součástí souhlasného přednesu stran —, žalobkyní jako třetí osobou pro čest. Šlo tu o nepovolanou intervenci ku placení ve smyslu § 58 (3) sm. zák., kterou nemůže majitel směnky odmítnouti bez ztráty práv postihových. Směnka a protest pro neplacení musí býti vydány čestnému plátci proti náhradě útrat, čestný plátce nabývá placením práv ze směnky (§§ 46, 48 sm. zák.) proti poctěnému, jeho předchůdcům a proti akceptantovi směnky (§ 59 sm. zák.); a je směnkou a protestem legitimován k žalobě. Neprohlásí-li čestný plátce (jako v souzeném případě), za koho chce platiti, pokládá se za to, že se zaplacení stalo pro čest výstavce směnky, výstavce je tedy poctěným a může býti žalován čestným plátcem
39* (srv. Rouček: Československý zákon směnečný — II. vydání stránky 256, 259, Grünhut Wechselrecht II. sv. stránka 620). S tohoto hlediska je opodstatněna nejen aktivní legitimace žalobkyně jako čestné plátkyně, vykázavší se směnkou a protestem pro neplacení, nýbrž jest i žalovaný jako výstavce směnky a předpokládaný poctěný pasivně legitimován. Otázkou nadhozenou dovolatelem, zda může plátce podle předpisů §§ 1426 až 1430 obč. zák. žádati od věřitele kvitování směnky pro případ, že by nebylo lze použíti předpisu § 35 (1) sm. zák., netřeba se s tohoto právního hlediska zabývati.

Citace:

Čís. 12599.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/1, s. 633-636.