— Čís. 12513 —
471
Čís. 12513.
Směnky (zákon ze dne 13. prosince 1927, čís. 1 sb. z. a n. na rok 1928).
Doložka rukojemská nemusí býti psána rukojmím vlastnoručně, stačí, byla-lí psána i třetí osobou; vlastnoručním musí býti jen její podpis.
Doplnění směnky rukojemskou doložkou není doplněním podstatnou náležitostí směnky podle § 6 (2) směn zák. Jde o zfalšování směnky, stalo-li se dodatečné doplnění to bezprávně osobou neoprávněnou, nebo bez svolení rukojmího nebo proti úmluvě s ním.
(Rozh. ze dne 10. dubna 1933, Rv II 219/33.)
Proti směnečným platebním příkazům namítli žalovaní rukojmí mimo jiné, že doložky rukojemské, jež jsou u podpisů žalovaných na zažalovaných směnkách, nejsou žalovanými psány vlastnoručně, nýbrž že byly napsány pokladníkem vydatelky. Procesní soud prvé stolice směnečné platební příkazy zrušil. Důvody: Jest nesporné, že žalovaní rukojemskou doložku na jednotlivých směnkách vlastnoručně nenapsali, nýbrž že rukojemské doložky byly do směnek vepsány indosantkou dodatečně. Z povahy směnečného závazku jako tíživého aktu skripturního vyplývá, že rukojemská doložka musí býti napsána směnečným rukojmím samýin (§ 62 směn. zák.). Jinak jest doložka ta zfalšována (§ 79 směn. zák.) a nenabude platnosti ani uznáním (Hermann Otavský čsl. právo směnečné z roku 1930, str. 50). Ana žalobkyně sama připustila, že žalovaní rukojemskou doložku na směnkách nenapsali vlastnoručně, nýbrž, že doložka ta byla vepsána indosantkou dodatečně, není obsah směnečného závazku žalovaných kryt jich podpisy a jde o zfalšování. To, co jest na směnkách napsáno dodatečně, podpisovatele nezavazuje. Tato námitka žalovaných působí absolutně proti každému držiteli směnky již svou povahou (§ 87 směn. zák.), tedy i proti žalob- — Čís. 12513 —
472
kyni, i kdyby žalobkyně dokázala, že o dodatečném vepsání rukojemských doložek nevěděla. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Odvolací soud sdílí právní názor prvého soudu, že směnečná doložka rukojemská musí býtí směnečným rukojmím vlastnoručně napsána (§ 62 směn. zák.), jinak je zfalšována (§ 79 sm. zák.) a nenabude platnosti ani uznáním. Tomuto výkladu § 62 směn. zák. svědčí dosavadní historický vývoj s tendencí zostřiti podmínky pro založení závazku směnečného rukojmího, jakož i srovnání § 62 s § 102 směn. zák. Podle názoru odvolacího soudu logickým důsledkem toho, co bylo právě řečeno, jest, že, chyběla-li v době podpisu avalisty rukojemská doložka, může býtí teprve později doplněna rovněž výlučně směnečným rukojmím samým, nikdy však osobou třetí, byť i se souhlasem avalisty, ledaže by bylo postupováno podle § 102 směn. zák., což se však v souzeném případě nestalo. Jen s těmito obmezeními lze použíti § 6 směn. zák. na avalistu. Otázka bezelstnosti pisatele doložky nemá právního významu.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky nižších soudů a vrátil věc prvému soudu, by o ní dále jednal a ji znovu rozhodl.
Důvody:
Dovolání, opřenému o dovolací důvody podle § 503 čís. 2 a 4 c. ř. s., nelze upříti oprávnění. Právní názor nižších soudů, že jest podle § 62 odst. (2) směn. zák. potřebí ku platnosti závazku Směnečného rukojmího (avalisty), by rukojmí rukojemskou doložkou vlastnoručně napsal a podepsal, a že, poněvadž se v souzeném případě tak nestalo, jest směnečný platební rozkaz zrušiti ohledně všech žalovaných rukojmí, nelze sdíleti. Nejvyšší soud vyslovil sice v rozhodnutí čís. 10029 sb. n. s. právní větu, že rukojemská doložka musí býtí rukojmím nejen podepsána, nýbrž i vlastnoručně napsána, avšak, podrobiv vzhledem k vývodům dovolání novému rozboru důvody uvedeného rozhodnutí, shledal, že nemůže setrvati při právním názoru dosaváde hájeném. Nejvyšší soud vychází při tom z těchto úvah: Podle vládního návrhu směnečného zákona zněl § 62 o směnečném rukojemství (aval) takto: Plnění směnečné může býtí zaručeno směnečným rukojemstvím, Rukojemství musí býtí psáno na směnce nebo na listu se směnkou spojeném; vyjadřuje se slovy »jako rukojmí« nebo jinou doložkou téhož významu; prohlášení to musí býtí směnečným rukojmím podepsáno. Také pouhý podpis na přední straně směnky platí, pokud nejde o podpis směnečníka nebo výstavce, za směnečné rukojemství. Ústavně-právní výbor senátu Národního shromáždění škrtnul třetí odstavec § 62, nechtěje připustiti, aby rukojemství směnečně mohlo založeno býtí pouhým podpisem směnky a vyjádřil to též v nové úpravě druhého odstavce. Rukojemství musí býti psáno na směnce nebo na listu se směnkou spojeném a vyjádřeno slovy; »jako rukojmí« nebo jinou doložkou téhož významu; toto prohlášení směnečného rukojmího musí jím býti podepsáno. § 62 stal se v této úpravě zákonem. Podle důvodové zprávy ústavně-právního výboru senátu mělo tím býti vyjádřeno, že podpisem vzniká rukojemství jen tehdy, je-li to zřejmě při podpisu vyjádřeno, a, není-li to vyjádřeno, nevznikne rukojemství směnečné, může to však — Čís. 12513 —
473
znamenati rukojemství civilně-právní. Z toho vidno, že novou úpravou § 62 sm. zák. nemělo býti nic změněno na dosavadním právu, podle něhož rukojemská doložka mohla, avšak nemusila býti psána vlastní rukou rukojmího. O požadavku vlastnoručnosti se nezmiňuje ani doslov zákona, ani motivy zákona a nelze proto vkládati do zákona jako smysl jeho, co nevyplývá ani z jeho doslovu, ani z úmyslu zákonodárcova v motivech vyjádřeného. Požadavek vlastnoručního napsání rukojemské doložky nelze však dovoditi ani z historického vzniku tohoto zákonného předpisu. § 62 vládní osnovy byl převzat z § 66 býv. uh. zákona. Odst. 1 převzat úplně, na místě odst. 2 a 3 uher. sm. zák. převzato vystižnější znění čl. 30 haagské osnovy z roku 1912, které se však v podstatě shoduje se zněním uherského zákona. V oblasti uherského zákona (na Slovensku a Podkarpatské Rusi) nebyl nikdy uplatněn v praksi právní názor, že by mimo vlastnoruční podpis rukojmího musila i rukojemská doložka býti psána vlastnoručně rukojmím. Nelze proto požadavek vlastnoruční doložky dovoditi ani historickoprávně. Že předpis § 62 odst. (2) sm. zák., »rukojemství musí býti psáno, vyjádřeno slovy »jako rukojmí« a toto prohlášení směnečného rukojmího musí býti podepsáno,« — lze chápati jen jako požadavek písemnosti pro rukojemskou doložku v tom smyslu, že nestačí doložka projevená ústně, a že není potřebí jejího vlastnoručního napsání rukojmím, leč jen jeho vlastnoručního podpisu, vysvítá i z jiných míst směnečného zákona. Tak se shledáváme s požadavkem písemnosti prohlášení vůle u indosamentu (§ 10 »musí býti psán«, § 71 »indosament na kopii psaný«), u akceptu (§ 19 odst. (1) »přijetí musí se státi písemně«), podobně v §§ 91 odst. (3), 102 odst. (2) a 109 sm. zák., aniž by byla v praksi žádána vlastnoručnost zavázaného pisatele. Opak nelze dovoditi z §§ 8 odst. (2), 29 odst. (2), 22, 58 a 68 odst. (1). Z uvedeného plyne, že směnečný zákon nežádá, by doložka rukojemská byla psána rukojmím vlastnoručně, a proto stačí, byla-li psána i třetí osobou; vlastnoruční musí býti jen její podpis. Tak vykládá stálá prakse předpis písemnosti při akceptu a indosamentu a jest proto stejný výklad zachovati i při rukojemství. (Tak srovnale i nejnovější právnická věda).
Pokud jde o námitku, že rukojemská doložka byla přičiněna k podpisu rukojmí dodatečně úředníkem vydatelky, nelze sdíleti právní názor dovolatelky, že byla vydatelka bez dalšího oprávněna rukojemskou doložku přičiniti podle § 6 odst. (2) sm. zák. Podle § 6 odst. (2) sm. zák. lze blankosměnku doplniti podstatnou náležitostí směnky, nikoliv však náležitostí nepodstatnou, neboť v takovém případě by nešlo o doplnění nehotové směnky, nýbrž o dodatek ke směnce již zcela hotové, čímž by se neuplatnil předpis § 6 odst. (2) sm. zák. K podstatným náležitostem směnky patří jen náležitost »základní směnky« vyjmenované v § 3 sm. zák., kdež o rukojemství se zmínka nečiní. Doložka rukojemská jest sice podle předpisu § 62 odst. (2) sm. zák. podstatnou náležitostí závazku směnečného rukojmí, nikoli však podstatnou náležitostí směnky. Rukojemství jest postradatelnou, nepodstatnou náležitostí směnky a proto nelze doplniti rukojemskou doložku podle předpisu § 6 odst. (2) sm. zák. Stalo-li se však tak přes to, lze mluviti o zfalšování směnky (§§ 78 a 79 sm. zák.) jen tehdy, stalo-li se dodatečné doplnění to bez- — Čís. 12514 —
474
právně osobou neoprávněnou, nebo beze svolení rukojrního nebo proti úmluvě s ním uzavřené, a lze je pak namítnouti i bezelstnému idosatáři směnečnému. Stalo-li se však za souhlasu rukojmího, aneb schválil-li rukojmí doložku dodatečně, nelze mluviti o zfalšování směnky a nelze je vůbec namítati (§§ 1016 a 1017 obč. zák.). Proti námitce žalovaných, že rukojemská doložka byla napsána rukou třetí osoby dodatečně a neoprávněně, bránila se žalobkyně tvrzením, že se pozdější doplnění rukojemské doložky stalo indosantkou na základě zmocnění daného žalovanými rukojmími. Touto obranou se nižší soudy důsledkem svého právního názoru o nedostatku vlastnoručného napsání rukojemské doložky nezabývaly.