Čís. 12598.

Povinnost otce, pečovati o výživu dětí podle § 141 obč. zák., končí, jakmile se děti mohou samy vyživovati. Ale tato otcova povinnost, tkvící v rodinném poměru, nezaniká tím konečně, nýbrž oživne, jakmile dítě, které se již samo mohlo vyživovati, na dále tak učiniti s to není. Povinnost otce (matky) hraditi výlohy na zletilého syna ošetřovaného v nemocnici.
(Rozh. ze dne 12. května 1933, Rv I 2060/31.)
Český zemský fond domáhal se na žalované náhrady nákladu, jejž vynaložil na nemocniční ošetřování syna žalované Františka K-a. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl, odvolací soud uznal podle žaloby. Důvody: Nesporno, že František K. je zletilý, poněvadž se narodil dne 16. února 1902, že byl ošetřován na lues II ve všeobecné veř. nemocnici v Ch. od 10. prosince 1928 do 8. ledna 1929, že ošetřování to bylo vzhledem k povaze nemoci nutným a že náklady žalující straně tím vzešlé činí 548 Kč. Prvý soudce nepochybuje o tom, že by výlohy ty spadaly pod pojem vyživovací povinnosti podle §§ 141, 143 obč. zák., má však za to, že povinnost tato zaniká, třebas by dítě nebylo zletilým, jakmile se dítě stane způsobilým samo se živiti a že obživne jen nanejvýše v případě, kdyby se dítě beze své viny stalo k výdělku buď úplně neb aspoň do té míry nezpůsobilým, že by výdělek k jeho výživě nestačil. Takový případ prý však nenastal, poněvadž František K. nepozbyl místa poštovního akcesisty a s tím spojeného zaopatření beze své viny, nýbrž naopak přímo a jen svým zaviněním a není prý proto žalovaná matka povinna o jeho výživu se starati a tudíž ani zažalované výlohy proti ní podle §§ 141, 143, 1042 obč. zák. uplatňované platiti. Že František K. není sám s to výlohy zaplatiti, zřejmo z okolnosti, že žalovaná sama doznává, že její syn František K. zaopatření pozbyl a patrno to z toho, že se žalující strana podle zemského zákona ze dne 31. března 1888, čís. 19 z. zák. domáhá s poukazem na předpis § 141 a 143 obč. zák. placení na žalované pořadem práva. Námitka, že žalovaná není s to platiti, nebo že František K. v době ošetřování v nemocnici nebyl nemajetný, ani žalovanou stranou činěna nebyla. Z toho zřejmo, že František K. byl tehdy nemajetný. Podle toho měla žalovaná podle § 143 obč. zák. náklad na ošetřování syna Františka v nemocnici učiniti sama a, jelikož jej učinil za ni žalující fond, jest tento podle § 1042 obč. zák. oprávněn žádati náhradu, neboť ošetřovací náklady v nemocnici jest povinen hraditi především ošetřovaný, je-li nemajetný, musí tak učiniti jeho příbuzní schopní placení a jest povinnost tuto posuzovati podle ustanovení obč. zák. (§ 141—143 a 154 obč. zák., § 11 zák. zem. čís. 19/1888). Podle toho okolnost, jakým způsobem ošetřovanec, třeba zletilý, svého zaopatření pozbyl, jest zcela nerozhodná a rozhodným jen, zda František K. v době ošetřování v nemocnicí byl nemajetný, o čemž již, hledě k přednesu žalované, spor býti nemůže.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolání, opřené jen o dovolací důvod § 503 čís. 4 c. ř. s., vytýká napadenému rozsudku, že mylně vykládá ustanovení § 141 obč. zák., ale činí tak neprávem. Povinnost otcova, pečovati o výživu dětí podle § 141 obč. zák., končí, jakmile se děti samy mohou vyživovati. Ale tato otcova povinnost, tkvící v rodinném poměru, nezaniká tím konečně, nýbrž oživne, jakmile dítě, které se již samo mohlo vyživovati, na dále tak učiniti s to není. Opačné mínění hájené dovoláním, neplyne z doslovu zákona, nelze je však opříti ani o smysl a účel zákona, jímž jest, že o děti, jež se nemohou samy vyživovati, musí se starati rodiče (§§ 141, 143 obč. zák.), právě tak, jako jest se starati dětem o ně, upadnou-li v nouzi (§ 154 obč. zák.), při čemž jest lhostejno, kdy a za jakých okolností se tak stalo (srovnej také sb. n. s. čís. 9729).

Citace:

Čís. 12598.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/1, s. 632-633.