— Čís. 12483 —
422
Čís. 12483.
Ustanovení §§ 813 až 815 obč. zák. týkají se jen pozůstalostních věřitelů, nikoliv i odkazovníků.
(Rozh. ze dne 31. března 1933, R I 246/33.) — Čís. 12483 —
423
Žalobě odkazovníků na dědice procesní soud prvé stolice vyhověl, mimo jiné z těchto důvodů: Souhlasným přednesem stran jest zjištěno, že žalovaný nesvolal pozůstalostní věřitele. Přicházejí proto ku platnosti ustanovení § 815 obč. zák. a žalovaný, třebaže se přihlásil podmínečně, ručí veškerým svým majetkem na tolik, kolik by byli dostali poškození věřitelé, kdyby se pozůstalost byla mezi ně rozdělila podle konkursního řádu. Odkazovníka ve smyslu § 649 obč. zák. a 688 obč. zák. jest považovati za věřitele, po případě za rovného věřiteli pozůstalosti. Proto ustanovení § 815 obč. zák. o ručení žalovaného přichází k dobru i žalovaným, jakožto odkazovnicím. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by ji, vyčkaje pravomoci, znovu projednal a rozhodl. Důvody: Jest přisvědčiti námitce žalovaného, že první soud nesprávně klade odkazovníky na roveň věřitelům pozůstalosti, pokud se týče ustanovení § 813 až 815 obč. zák., neboť z doslovu těchto zákonných ustanovení vyplývá jasně, že se týkají jen pozůstalostních věřitelů, nikoliv však odkazovníků, neboť účelem jejich jest vyhledati a zjistiti stav dluhů, čehož u odkazovníků, jichž osoby i výše odkazu jsou známé, naprosto není třeba. Neprávem použil tudíž prvý soud v souzeném případě ustanovení § 815 obč. zák., následkem čehož jest se zabývati řešením otázky, zda je pozůstalost postačitelná podle § 692 obč. zák. čili nic.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Výtka, že odvolací soud posoudil věc nesprávně s hlediska právního není důvodná. Jde o otázku, týká-li se ustanovení §§ 813—815 obč. zák. jen věřitelů pozůstalostních, či také odkazovníků, jak míní stěžovatelky. Odvolací soud nesdílel názor stěžovatelek a jest s ním souhlasiti. Doslov ustanovení § 813 obč. zák. a jeho účel, by k vůli vyhledávání stavu dluhů byla vydána vyhláška, nepřipouští jiný výklad, než že se ustanovení to týká jen pozůstalostních věřitelů, t. j. osob, jichž nároky vázly jako dluhy na jmění zůstavitelovu již za jeho života (§ 784 poslední věta obč. zák.) a jeho smrtí nezanikly a tvořily tudíž souhrn závazků zemřelého (§ 531 obč. zák.), po případě i osob, jejichž nároky byly sice založeny až po smrti zůstavitele, ale váznou jako dluhy na pozůstalosti (na př. útraty pohřební, útraty inventury a pod.) Takovými osobami nejsou však odkazovníci, neboť jejich nároky vznikly teprve z poslední vůle zůstavitelovy (§ 535 obč. zák.) a nejsou proto ani dluhy pozůstalostními ve smyslu shora uvedeném. Zákon také přesně rozlišuje mezi dluhem pozůstalostním, totiž pohledávkou pozůstalostního věřitele, a mezi odkazem jakž vyplývá zejména z ustanovení § 692 obč. zák., jehož se stěžovatelky neprávem dovolávají k odůvodnění správnosti svého názoru. Nárok odkazovníkův založený v dědickém právu, jest jiné právní povahy než obligační nárok pozůstalostního věřitele. Postavení pozůstalostních věřitelů jest podle tohoto ustanovení zcela jiné než postavení odkazovníků a jest mylný názor, že jsou si postaveni na roveň. Ustanovení tomu rozuměti jest tak, že se musí z pozůstalosti zaplatiti především dluhy pozůstalosti, které vázly na ni již za života zůstavitele, pak jiné povinné výlohy (jako jsou pohřební — Čís. 12484 —
424
výlohy, náklady soupisu, veřejné dávky podle §§ 694 a 814 obč. zák.) pak případný povinný díl nepominutelného dědice a že teprve z toho, co zbývá, jest uhraditi odkazy, které podléhají poměrné srážce, nestačí-li pozůstalost k jejich úhradě. Ani z ustanovení § 135 nespor. pat. nelze nic vyčisti pro názor zastávaný stěžovatelkami. Odvolací soud se neuchýlil svým názorem vysloveným v napadeném usnesení od názoru, který vyslovil v usnesení ze dne 30. května 1931, kde šlo o otázku právního poměru mezi odkazovníkem a dědicem, kterou odvolací soud správně rozřešil ve smyslu zásady vyslovené nejvyšším soudem v rozhodnutí čís. 6459 sb. n. s. Nelze-li se v souzeném případě dovolávati s úspěchem ustanovení § 813 a 815 obč. zák., ztrácí oprávnění i výtka, že jest zbytečným řešiti otázku, je-li pozůstalost postačitelna ke krytí všech nároků proti ní čili nic.