Čís. 12571.

Ustanovení o zrušení uhrazovací exekuce (§§ 39 a 40 ex. ř.) jest použíti obdobně i na exekuci zajišťovací.
(Rozh. ze dne 4. května 1933, R I 308/33.)
Soud prvé stolice zamítl návrh dlužníka na zrušení zajišťovací exekuce. Rekursní soud zajišťovací exekuci zrušil. Nejvyšší soud zrušil usnesení obou nižších soudů a odkázal dlužníka s jeho námitkami na pořad práva.
Důvody:
Strana povinná domáhá se zrušení zajišťovací exekuce, povolené usnesením krajského soudu obchodního v Praze ze dne 2. května 1932 na základě směnečního platebního příkazu téhož soudu ze dne 15. dubna 1932, proti němuž byly podány námitky, z důvodu, že v řečeném směnečném sporu strany uzavřely dne 19. května 1932 soudní smír, jímž se povinná strana zavázala zažalovanou směnečnou pohledávku s příslušenstvím zaplatiti v pěti lhůtách počínajících 1. zářím 1932 a končících 1. zářím 1935. Návrh posoudili jest jen s hlediska předpisů exekučního řádu. Ten jedná o tom, kdy zajišťovací exekuční úkony nemají bytí vykonány a vykonané zrušeny, v §§ 376 a 377 druhý odstavec ex. ř. a o zrušení exekuce uhrazovací v §§ 39 a 40 ex. ř. Ustanovení o zrušení exekuce uhrazovací užiti jest obdobně i na exekuci zajišťovací (§ 402 ex. ř.), nastane-li ohledně ní některý z případů §§ 39 a 40 ex. ř. Pro posouzení souzeného případu přichází v úvahu jen ustanovení § 40 ex. ř., nikoli, jak povinná strana ve svém rekursu proti rozhodnutí soudu prvé stolice uvedla, § 377 druhý odstavec ex. ř. Toto ustanovení předpokládá, že lhůta, pro kterou byla exekuce zajišťovací povolena, již prošla, to se však v souzeném případě nestalo, poněvadž soud ve svém usnesení povolenou zajišťovací exekuci na žádnou lhůtu neomezil. Zástupce vymáhajícího věřitele, byv slyšen o návrhu dlužníkovu na zrušení exekuce, uvedl, že vymáhající straně bylo podle smíru zajišťovací právo zástavní ponecháno v platnosti do úplného zaplacení. Výhrada tato činila by návrh na zrušení exekuce neoprávněným, ježto by odporoval ujednání stran. Ve vyhotovení o smíru založeném ve spisech však výhrady té není; poněvadž však mohla býti ujednána, ač nebyla protokolována, jeví se k rozhodnutí potřebným, aby tato tvrzená okolnost byla vyšetřena a zjištěna a proto slušelo povinnou stranu s jejím návrhem podle § 40 druhý odstavec ex. ř. poukázati na pořad práva.

Citace:

č. 12571. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/1, s. 589-590.