Čís 12542.

Předpokladem důvěry v pozemkovou knihu jest, by bylo nabyto práva zápisem do pozemkové knihy a by se tak stalo bezelstně.
Nabyvatel exekučního nadzástavního práva není chráněn důvěrou v pozemkovou knihu a důsledkem toho není jí chráněn ani jeho mimoknihovní postupník.
(Rozh. ze dne 22. dubna 1933, Rv I 279/33.)
Václav B. postoupil žalobci postupní listinou ze dne 2. září 1932 svou pohledávku ve výši 1760 Kč s příslušenstvím, vloženou exekučně nadzástavním právem na knihovní pohledávce Antonína P-a 5000 Kč, zjištěné na usedlosti, náležející žalovaným. Tento postup se stal způsobem mimoknihovním. Celá pohledávka Antonína P. byla zaplacena tomuto věřiteli v době kolem 9. května 1932. Zástavní právo za tuto pohledávku na řečené nemovitosti vložené nebylo dosud vymazáno. Žalobu, jíž se žalobce domáhal na žalovaných zaplacení postoupené pohledávky, oba nižší soudy zamítly, odvolací soud mimo jiné z těchto důvodů: Jest nesprávné mínění, že pohledávka knihovně zjištěná zaniká jen výmazem. Odvolatel zřejmě směšuje dvě rozdílné věci, jednak pohledávku a jednak právo zástavní za pohledávku. Pohledávka sama zaniká jako každý jiný nárok plněním (§ 1412 obč. zák.), ohledně pohledávky knihovní není tu výjimky. Že tomu tak, vyplývá jasně i z ustanovení §§ 470, 469 obč. zák. Hypotéka arci, zástavní právo na nemovitosti, sama ještě zaplacením dluhu nezaniká, nýbrž podle ustanovení § 469 obč. zák. zůstává nemovitost potud zastavena, až jest dluh vymazán z pozemkové knihy. A jde tudíž jen o to, jaké důsledky má okolnost, že pohledávka knihovním právem zástavním zjištěná, ač byla již zaplacena, jak jest zjištěno, byla zabavena před výmazem z pozemkové knihy. Jak již nejvyšší soud vid. v judikátu čís. 188 (úř. sb. 1149) vyslovil a zevrubně odůvodnil, ustanovení § 469 obč. zák. neplatí pro exekuční nabytí práva zástavního a nemůže se takovýto vymáhající věřitel odvolávati na důvěru v knihy veřejné. Stejný právní názor hájí i čsl. nejvyšší soud (srv. rozh. čís. 9950, 8043, 7530 7452, 5153, 4337 sb. n. s. a j.). Poněvadž podle § 308 ex. ř. v případě přikázání pohledávky k vybrání má vymáhající věřitel jednati, třebas vlastním jménem a k vlastnímu prospěchu, přece jen jako zmocnitel svého dlužníka, poddlužník jest oprávněn vznésti proti nároku vymáhajícího věřitele všechny námitky příslušející mu z jeho právního poměru proti dlužníku, tudíž jest oprávněn i k námitce, že knihovní pohledávka byla již zaplacena. Na věci nic nemění, že žalobce není přímo vymáhajícím věřitelem, že jím byl Václav B., který mu svou pohledávku zjištěnou na pohledávce Antonína P-a proti žalovaným postoupil, neboť práva žalobce jako postupníka jsou podle § 1394 obč. zák. stejná, jako práva postupitelova a může tudíž i jemu býti učiněna námitka, že pohledávka byla zaplacena, neboť i on žaluje v podstatě jen jako mandatář dlužníků (srv. rozh. čís. 4851 sb. n. s.), které se týče případu, kdy byla pohledávka přikázána na místo placení, čemuž v souzeném případě tak není.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolatel uplatňuje, že postoupené pohledávky nabyl v důvěře v pozemkovou knihu a že proto jest nesprávné stanovisko odvolacího soudu, který mu přes to nepřiznává nárok na zaplacení postoupené pohledávky. Žalobce se neprávem dovolává pro sebe ochrany důvěry v pozemkovou knihu. Důvěra v pozemkovou knihu působí jen ve prospěch toho, kdo bezelstně zápisem v pozemkové knize nabyl nějakého práva, považuje při tom obsah pozemkové knihy v době žádosti o zápis za správný a úplný. Důsledkem této ochrany jest, že objem nabytého práva se řídí podle obsahu pozemkové knihy, nikoliv podle skutečného odlišného právního stavu. Jestliže však někdo chce se dovolávati ochrany nabytí práva v důvěře v pozemkovou knihu, musí splniti podle řečeného ve své osobě dva předpoklady. Především musí nabýti nějakého práva zápisem do pozemkové knihy a za druhé musí tak učiniti bezelstně. U dovolatele schází již prvý předpoklad proto, aby se důvěry v pozemkovou knihu mohl dovolávati. Nebyl totiž převod práv k pohledávce z Václava B-a na dovolatele zapsán podle § 13 druhý odstavec knihovního zákona v pozemkové knize. Již z tohoto důvodu jest pro rozřešení sporu lhostejné, zda žalobce jednal v důvěře v pozemkovou knihu čili nic a zda tedy věděl, že žalovaní zaplatili postoupenou pohledávku již svému prvnímu věřiteli Antonínu P-ovi. Dovolatel nenáležel k nabyvatelům práv v knize pozemkové zapsaným, nabyv práv k postoupené pohledávce způsobem neknihovním, ne tedy s plným účinkem právním, jak to dovodilo rozhodnutí plenárního sboru nejvyššího soudu ze dne 27. září 1932 Pres. 176/32 sb. n. s. c. č. 11932. U dovolatele schází právě pro úplný právní účinek postupu v poměru k žalovaným ochrana důvěry v pozemkovou knihu. Skutečnost, že zástavní právo za zaplacenou pohledávku nebylo dosud v pozemkové knize vymazáno, neprospívá dovolateli, nýbrž jen žalovaným jako vlastníkům hypotéky podle § 469 obč. zák. Dovolatel jako mimoknihovní postupník může se proto dovolávati jen těch účinků postupu práv Václava B-a, jak je stanoví § 1392 a násl. Jejich základním účinkem jest, že práva postupníkova jsou co do postoupené pohledávky tatáž jako práva převodcova (§ 1394 obč. zák.). Postupitel Václav B. nabyv usnesením okresního soudu ze 3. srpna 1932 exekučně nadzástavního práva na pohledávce Antonína P-a, zajištěné na usedlosti žalovaných, nabyl práva uspokojiti se z této exekučně zabavené pohledávky, to však jenom potud, pokud nebyla již dříve zaplacena, jak totiž na to poukázal správně již odvolací soud, nebyl Václav B. při nabytí exekučního práva nadzástavního chráněn důvěrou v pozemkové knihy. (K rozhodnutí odvolacím soudem k odůvodnění tohoto názoru uvedeným, bylo by možno dodati ještě číslo 2987 sb. n. s. a čís. 441 sb. m. spr.). Mohli tedy žalovaní Václavu B. se zřetelem k § 1396 obč. zák. namítati, že pohledávku zaplatili svému původnímu věřiteli Antonínu P-ovi již kolem 9. května 1932. Ježto žalobce měl totéž právní postavení jako jeho právní předchůdce Václav B. a mohl svůj nárok uspokojovati z postoupené pohledávky jen ve stejném rozsahu jako Václav B., mohli žalovaní podle § 1396 obč. zák. namítati zaplacení pohledávky Antonínu P-ovi učiněné v květnu 1932, tedy ještě před uskutečněním postupu nastalé, jako důvod zrušení závazku, kterým se ho i proti žalobci zprostili podle § 1412 obč. zák. Dovolací důvod č. 4 § 503 c. ř. s. jest proto neodůvodněn a nebylo třeba, aby k jeho vyvrácení byla rozebírána ještě zvláště rozhodnutí nejvyššího soudu č. 4851 a 5153 sb. n. s. c., ježto otázka, o kterou jde v obou těchto rozhodnutích, totiž posouzení ochrany nabytí práv zápisem v pozemkové knize a v důvěře v pozemkovou knihu, nemusí býti v tomto případě vůbec řešena.

Citace:

č. 12542. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/1, s. 544-546.