Čís. 12562.

Vyrovnací řád ze dne 27. března 1931, čís. 64 sb. z. a n.
Žaloba o zaplacení celé pohledávky nahrazuje upomínku ve smyslu § 67 vyr. řádu. Nezapravil-li žalovaný dospělou vyrovnací splátku v osmidenní lhůtě po žalobě, nýbrž i ve sporu tvrdil, že nic nedluží, obživla celá pohledávka, třebaže šlo o dluh směnečný.
(Rozh. ze dne 28. dubna 1933, Rv I 660/33.) Proti směnečnému platebnímu příkazu namítl žalovaný, že směnečná pohledávka spadá do vyrovnání o jeho jmění. Ve sporu šlo o to, zda byl žalovaný upomenut o zapravení splátky na vyrovnací kvótu a zda tím, že ač upomenut splátku nezapravil, obživla celá zažalovaná pohledávka. Soud prvé stolice ponechal směnečný platební příkaz v platnosti, spatřuje v žalobcově dopise ze dne 29. srpna 1932 upomínku ve smyslu § 67 vyr. ř. Odvolací soud směnečný platební příkaz zrušil, vycházeje z opačného názoru.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Nelze sice souhlasiti s dovolatelem, že námitka žalovaného, že nebyl náležitě upomínán ve smyslu § 67 vyr. ř., byla opožděná; námitkou touto čelil žalovaný žalobcovu tvrzení, že žalovaný, ač byl řádně upomenut, kvóty nezaplatil, takže prý se nemůže dovolávati výhod vyrovnání (viz čís. 10228 sb. n. s.). Ve věci samé jest však dovolání odůvodněno. Není o tom sporu, že žalovaný upomenut byl doporučeným dopisem ze dne 29. srpna 1932, jehož pravost byla uznána, že mu v tomto dopisu dána byla osmidenní lhůta a že hned po jejím uplynutí — jak sám žalovaný k tomu v odvolání poukazuje, — podána byla směnečná žaloba (8. září 1932). Žalovaný má za to, že onen dopis nevyhovuje předpisu § 67 vyř. ř., protože prý byl v dopise upomenut o celý dluh a nikoli o kvótu, že se v dopise nečiní zmínka o vyrovnání, o vyrovnacím řádu; byl prý v posledním roce často upomínán četnými osobami, takže upomínku ve formě zmíněného dopisu právem považoval za bezvýznamnou; konečně dovozoval, a to jmenovitě také ještě v odvolání a v dovolací odpovědi, že prý nemohl ani tušiti, o jaký dluh běží a že on (osobně) v této příčině dodatečně poučen nebyl. Že tato námitka nebyla předmětem důkazu, vytýkal v odvolání jako neúplnost řízení. Proti skutkovému zjištění, jak obsaženo bylo v rozsudku soudu první stolice, v odvolání nebrojil, takže toto skutkové zjištění bylo skutkovým základem právního posouzení i soudu odvolacího i také soudu dovolacího. Netřeba řešiti otázku, vyhovuje-li dopis ze dne 29. srpna 1932 svým obsahem předpisu § 67 vyr. ř. a byl-li by dopis tento sám o sobě způsobil obživnutí celé pohledávky, neboť jsou tu dvě důležité okolnosti, jež odvolací soud nedoceňuje nebo přehlíží. Předně to, že se žalovanému podle skutkového zjištění od zástupce žalobkyně dostalo informace, o jaký směnečný dluh běží; žalovaný nemůže namítati, že se informace nedostalo jemu osobně, an podle zjištění sám účetního H-a pro informaci poslal. Že H. nebyl jeho účetním, tvrdil žalovaný teprve v odvolání, tedy opožděně, nehledíc k tomu, že proti příslušnému skutkovému zjištění — jak již bylo řečeno — nebrojil. Druhou závažnou skutečností je, že žalovaný ani ze žaloby nevyvodil důsledky. Žaloba povahou svou zajisté nahražuje i presentaci směnky, i upomínku. Žalovaný byl by se snad pro vadnost původní upomínky mohl dovolávati ochrany ve smyslu § 67 vyr. ř., kdyby byl v osmidenní lhůtě po žalobě zaplatil dospělé vyrovnací kvóty a tak vyrovnání splnil; avšak ani netvrdil, že splatné kvóty — třebas později za procesu — zaplatil, nýbrž také ještě ve směnečném procesu, ovšem bez výsledků, namítal, že nic nedluží. Za těch okolností nemůže spravedlivě namítati, že mu nebyla poskytnuta zákonem předepsaná osmidenní lhůta. Ustanovením § 67 vyr. ř. nebyl dotčen předpis § 60 odst. (1) vyr. ř., podle něhož je dlužník sproštěn závazku nahraditi věřitelům schodky, které vyrovnáním utrpí, jen pod podmínkou, že vyrovnání splněno bylo úplně a včas. Zákon dbá tedy toho, by kvóty byly přesně dodržovány; předpis § 67 vyr. ř. neměl býti podporou liknavých dlužníků, nýbrž byl myšlen Jen jako ochrana proti možným tvrdostem a šikanám, k nimž zavdával podnět přísnější předpis starého vyr. řádu. Takové ochrany však nezaslouží dlužník, který ani po žalobě svých povinností nedbá a k uspokojení věřitelově nic nepodnikne. Že by byl v pochybnostech o rozsahu svého závazku z vyrovnání, žalovaný ani netvrdil, nýbrž držel se formálního předpisu zákona § 67 vyr. ř. a popíral vůbec závazek, ač bezdůvodně. Jednal tak ovšem na vlastní nebezpečí, jakož musí odpovídati i za to, že jako obchodník neměl v patrnosti své směnečné závazky. S odvolacím soudem nelze však souhlasiti ani v tom, že zrušil celý směnečný platební příkaz, protože prý nebylo žalováno o zaplacení splatných vyrovnacích částek, nýbrž na zaplacení celého směnečného dluhu ve formě platebního příkazu směnečného; vyrovnáním nemění se nic na povaze směnečného závazku. Nevadí, že jde tu o dluh odnosný, protože žaloba nahražuje tu presentaci směnky k placení, takže dlužník ani v této příčině nemůže činiti námitky.

Citace:

č. 12562. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/1, s. 576-578.