Čís. 12254.

Pro žalobu pojištěnce na nemocenskou pojišťovnu a na jejího lékaře o náhradu bolestného pro zaviněné trvalé porušení zdraví, jsou příslušné řádné soudy.
(Rozh. ze dne 12. ledna 1933, R I 1103/32.)
Žalobce domáhal se na lékaři Dr. N-ovi a na pomocnické nemocenské pojišťovně společenstva hostinských v K. náhrady škody, ježto šéflékař pojišťovny uznal žalobce zdravým, ač byl těžce nemocen, takže žalobce musel dále pracovati. Soud prvé stolice odmítl žalobu pro nepřípustnost pořadu práva. Rekursní soud zrušil napadené usnesení a uložil prvému soudu, by, vyčkaje pravomoci, o žalobě dále jednal, nepřihlížeje k domnělé nepřípustnosti pořadu práva. Důvody: Prvý soud vychází z názoru, že žalobce odvozuje svůj nárok proti žalovaným z domnělého odepření pojistných dávek, na něž měl nárok. Pro uplatňování těchto nároků bylo prý však zákonem ze dne 9. října 1924 čís. 221 sb. z. a n. v doslovu zákona ze dne 8. listopadu 1928, čís. 184 sb. z. a n. určeno zvláštní řízení a zřízeno pojišťovací soudnictví. Požadovaná náhrada škody nemůže prý tudíž býti uplatňována v řádném pořadu práva. Rekursní soud nesouhlasí s tímto názorem, neboť není uplatňován nárok na plnění nemocenského pojištění podle citovaného zákona, pojistná dávka nebo náhrada za její odepření, o čemž by ovšem bylo rozhodovali v pojišťovacím soudnictví, kde nemá místa řádný pořad práva, nýbrž žalobce požaduje náhradu škody ve formě bolestného proto, že prvžalovaný Dr. N. jakožto šéflékař druhé žalované, pojišťovny, ať již vědomě, ať zaviněně uznal žalobce přes jeho těžkou plicní chorobu zdravým a tím způsobil tvrzenou nemoc, spojenou s velkými bolestmi, ježto pro odepírání pojišťovny byl nucen pracovati dále. Prvžalovanému se klade za vinu, že podal vadný, žalobci nepříznivý posudek, za který podle § 1295 a 1297 obč. zák. ručí. Za to by však mohla po případě ručiti i druhá žalovaná, ježto podle tvrzení žaloby má Dr. N. ve svých službách jako úředního lékaře a na základě jeho prý nesprávného posudku odepřela pojistné dávky. Žalobcem uplatňovaný nárok jest tudíž nárokem ryze majetkoprávním, jehož uplatňování patří před řádný soud. §§ 186, 192, 196 zák. o soc. poj. mluví jen o dávkách, jež mohou býti požadovány podle tohoto zákona, k nimž uplatňovaný nárok nepatří.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Předeslati jest, že napadené usnesení jest ve skutečnosti usnesením změňovacím, nikoli zrušovacím, ježto rekursní soud odchylně od prvého soudu, jenž k námitce žalovaných odmítl žalobu pro nepřípustnost pořadu práva, neuznal tuto námitku za oprávněnou a proto uložil prvému soudu, by o žalobě dále jednal. Proti tomuto usnesení rekursního soudu by byl dovolací rekurs přípustný, i kdyby právní moc bývala vyhrazena. V dovolacím rekursu dovozují žalovaní, že žalobní nárok jest žalobcem vyvozován z odepření nebo zkrácení dávek nemocenského pojištění a že proto bylo by lze jej uplatňovati jen žalobou u příslušného rozhodčího soudu nemocenské pojišťovny podle §§ 192 a 196 zákona o sociálním pojištění ze dne 9. října 1924 čís. 221 sb. z. a n. v doslovu zákona ze dne 8. listopadu 1928 čís. 184 sb. z. an. Avšak rekursní soud správně vystihl, že se žalobce domáhá touto žalobou na žalovaných náhrady bolestného pro zaviněné trvalé porušení svého zdraví, nikoliv poskytnutí pojistných dávek podle zákona o sociálním pojištění. Jde tudíž o soukromoprávní nárok na náhradu škody podle § 1325 obč. zák. O tom, zdali jest tento žalobní nárok zákonem odůvodněn, nelze v nynějším období rozepře vůbec uvažovali, nýbrž jest se tu omeziti jediné na rozhodnutí o námitce nepřípustnosti pořadu práva, tedy na řešení otázky, zdali k jednání a rozhodování o nároku žalobou uplatňovaném jest povolán řádný soud, čili nic. Zákon o sociálním pojištění nemá zvláštní ustanovení o soudní příslušnosti v případech, kde pojištěnec uplatňuje proti nemocenské pojišťovně nárok na zaplacení bolestného pro zaviněné poškození na zdraví, a předpisy §§ 192, 193 a 196 zákona o sociálním pojištění se na takové nároky vůbec nevztahují, neboť rozhodčím soudům nemocenských pojišťoven jest v § 196 přikázáno výlučné rozhodování jen o žalobách proti výměrům nemocenských pojišťoven, jimiž byl zcela nebo z části zamítnut nárok na dávku pojištění nemocenského podle tohoto zákona nebo jimiž dávka byla nesprávně vyměřena, snížena neb odňata. O takovou žalobu v souzeném případě nejde, ježto žalobní nárok na zaplacení bolestného není nárokem na dávku nemocenského pojištění podle zákona ze dne 9. října 1924, čís. 221 sb. z. a n. v doslovu zákona ze dne 8. listopadu 1928, čís. 184 sb. z. a n. Platí tu tedy i pro spolužalovanou nemocenskou pojišťovnu všeobecný předpis § 1 j. n. o příslušnosti řádných soudů. Pokud se týče prvého žalovaného, nelze pochybovati o tom, že k jednání a rozhodování o žalobě podané proti němu z důvodu náhrady škody podle §§ 1295, 1297, 1300 a 1325 obč. zák. jest povolán jediné řádný soud, neboť pro příslušnost rozhodčího soudu nemocenské pojišťovny k rozhodování o náhradních nárocích pojištěnců proti lékařům nemocenské pojišťovny neposkytuje zákon o sociálním pojištění vůbec opory.

Citace:

Čís. 12254.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/1, s. 27-29.