Čís. 12534.Úvěrní družstvo, jež jest podle stanov oprávněno poskytovati svým členům zápůjčky, přijímati na úrok peníze od členů i nečlenů a opatřovati nebo zprostředkovati mezi svými členy kup a prodej movitého i nemovitého zboží s vyloučením všech nečlenů, není oprávněno poskytovati záruky nečlenům za jejich pohledávky za nečleny. Učinilo-li tak přece, překročilo stanovy, záruční ujednání je nicotné a nemůže z něho věřitel, jemuž bylo učiněno, vyvozovati pro sebe žádná práva bez ohledu na to, zda se mohl obeznámiti se stanovami družstva čili nic.(Rozh. ze dne 20. dubna 1933, Rv II 852/31.) Žalobce domáhal se na žalovaném Spořitelním a záložním spolku ve V., zapsaném společenstvu s r. neobm., zaplacení 10000 Kč, tvrdě, že uzavřel s firmou Mléčný průmysl, zapsané společenstvo s r. o., smlouvu o dodávání mléka, že se žalované společenstvo zaručilo za dodržení této smlouvy do výše 10000 Kč a že mu Mléčný průmysl dluží za dodané mléko 13782 Kč. Žalované společenstvo namítlo mimo jiné, že ani Mléčný průmysl, ani žalobce nejsou členy žalované a nesídlí ani ten, ani onen v obvodu působnosti Raifeisenky ve V. Mimo to přebírání záruk jakýchkoliv, tím více pak záruky, o niž jde, vybočuje z rámce a mezí oprávněností žalovaného spolku. Není to ani poskytnutím půjčky, ani přijetím vkladu, na kteréžto obory je omezena stanovami a zákonem působnost spořitelních a záložních spolků podle principů Raifeisenek. Šlo by o obcházení zákona, jednání coritra bonos mores, o jednání neplatné. Podle stanov totiž smí Raifeisenka jen přijímati vklady neb poskytnouti úvěr členům a to jen na dlužní úpis; i směnky jsou vyloučeny. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby, odvolací soud žalobu zamítl. Důvody: Podle § 1 zákona o společenstvech ze dne 9. dubna 1873, čís. 70 ř. zák. jest účelem společenstva podpora výdělku neb hospodářství vlastních členů. Musí tudíž činnost směřovati ku podpoře výdělku neb hospodářství členů společenstva prostředky určenými stanovami. Žalobce opírá žalobu o rukojemský závazek, který podle jeho tvrzení převzala žalovaná strana za Mléčný průmysl záruční listinou ze dne 28. listopadu 1929. Podle § 2 stanov, které byly uznány za pravé, má žalovaná strana, která jest společenstvem s neobmezeným ručením, za účel poskytovati členům půjčky k účelům hospodářským neb živnostenským, přijímati peníze na úrok od členů a nečlenů a opatřovati i zprostředkovati mezi svými členy kup a prodej movitého i nemovitého zboží s vyloučením všech nečlenů. Podle § 3 mohou býti členy jen svéprávní plnoletí obyvatelé obce V. Mezi stranami, jak jíž prvý soudce zjistil, jest nesporno, že žalobce není členem žalovaného společenstva. Mléčný průmysl, za který převzala žalovaná strana záruku, nemůže býti členem žalovaného společenstva, poněvadž je jen právnickou osobou. Závazek rukojemský, který podle tvrzení žaloby žalovaná strana převzala, odporuje tudíž jednak účelu společenstva a tudíž § 1 zákona ze dne 9. dubna 1873, čís. 70 ř. zák., jednak i stanovám spolku, poněvadž ani Mléčný průmysl, ani žalobce nejsou členy žalovaného společenstva a rukojemský závazek nespadá do činnosti, která byla žalovanému spolku zákonem a stanovami vymezena. O tom se mohla strana žalující nahlédnutím do rejstříku společenstev snadno přesvědčiti. Poněvadž tedy žalované společenstvo převzetím záruky žalobou tvrzené vybočilo z mezí zákonem a stanovami vyměřených, je záruka nicotná, neplatná, neboť taková činnost jest i v § 88 cit. zák. ze dne 9. dubna 1873, čís. 70 ř. zák. zakázána (viz § 879 obč. zák.). Jelikož rukojemský závazek jest neplatný a nicotný, není žalovaný spolek zárukou vázán a proto prvý soudce pochybil, vyhověv žalobě. Tomu neodporuje § 19 ani § 23 cit. zákona ze dne 9. dubna 1873, čís. 70 ř. zák. ani §§ 14 a 15, po případě § 16 písm. d) stanov žalovaného společenstva, byť i bylo správné, že záruční listina byla podepsána starostou a jedním členem představenstva k firmě a že byla také napsána na záruční listině a vytištěna firma žalovaného společenstva. Je ovšem pravda, že se žalovaný spolek, opravňuje a zavazuje právním jednáním představenstva ve jménu spolku, ale jen k takovým právním jednáním, která neodporují ani účelu společenstva, tudíž ani § 1 cit. zák. ze dne 9. dubna 1873, čís. 70 ř. zák., ani stanovám spolku, kdežto převzatá záruka v žalobě tvrzená, i zákonu i stanovám odporuje. Nejvyšší soud nevyhověl dovolání. Důvody: Dovolání opřenému jen o dovolací důvod § 503 čís. 4 c. ř. s. nelze přiznati oprávnění. Odvolací soud vystihl po právní stránce podstatu věci a správně ji rozhodl, takže stačí poukázati k jeho výstižným důvodům, k nimž jest vzhledem k vývodům dovolání dodati ještě toto: Jest pravda, že účelem společenstva vůbec, tedy i žalovaného družstva jest hospodářsky podporovati své členy, přesněji řečeno, podporovati výdělek nebo hospodářství svých členů společným provozem podniku neb poskytováním úvěru (§ 1 zákona ze dne 9. dubna 1873, čís. 70 ř. zák.). To však neznamená, že by společenstvo mohlo vyvinouti jakoukoli činnost, která by ať přímo či nepřímo byla členům na prospěch. V té příčině jest vázáno svými stanovami a jen v jejich rámci může se uplatniti. Žalované společenstvo jest jako Spořitelní a záloženský spolek družstvem úvěrním a jest podle § 2 stanov oprávněno poskytovati svým členům zápůjčky, přijímati na úrok peníze od členů i nečlenů a opatřovati neb zprostředkovati mezi svými členy kup a prodej movitého i nemovitého zboží s vyloučením všech nečlenů. Tedy až na přijímání vkladů od nečlenů jest obmezena jakákoli stanovami vymezená společenstevní činnost jen na členy. Již z toho je patrno, že poskytování záruk nečlenům za jejich pohledávky proti nečlenům jest naprosto vyloučeno. Jestliže se tedy žalované družstvo zaručilo za pohledávku žalobce nečlena u »Mléčného průmyslu«, jenž rovněž není členem, překročilo stanovy, záruční ujednání je nicotné a nemůže z něho žalobce vyvozovati pro sebe žádných práv (srov. rozh. 4273, 7321, 8586 sb. n. s.). Pro posouzení přípustnosti převzetí záruky žalovaným družstvem jest bezvýznamým, zda se žalobce mohl obeznámiti se stanovami čili nic, neboť záruka v tom i onom případě by nepřestala býti nicotnou. Nelze ostatně srozuměti, k čemu dovolatel směřuje tvrzením, že neměl žádného podezření a proto ani popudu, by nahlédl ve společenstevní rejstřík a že ve sporu nevyšly najevo okolnosti, nasvědčující; tomu, že věděl o neplatnosti právního jednání se žalovaným družstvem. Dovolatel tu navazuje na rozhodnutí čís. 8536 sb. n. s., ale přehlíží, že tomuto rozhodnutí byla podkladem jiná skutková podstata. Šlo o vrácení toho, co z nicotného právního jednání byly strany povinny navzájem si vrátiti (§ 877 obč. zák.), a při tom bylo řešeno, zda příjemce byl držitelem bezelstným či obmyslným, a vysloveno, že nemusel znáti obsah stanov a mohl spoléhati, že žalobkyně zachová meze stanovami, jí vytčené. V souzeném případě však nebylo mezi stranami, t. j. žalobcem a žalovaným družstvem nic vzájemně plněno. Jaký byl poměr mezi žalobcem a »Mléčným průmyslem«, je lhostejno. Ale ani z rozhodnutí čís. 2857 sb. n. s. nemůže žalobce nic pro sebe vytěžiti, neboť tam vyslovil nejvyšší soud, že záruční prohlášení není obvyklým úkonem po rozumu čl. 47 obch. zák. a že se k jeho závaznosti vyžaduje, pokud má býti projevem vůle představenstva, aby bylo vydáno v předepsané statutární formě, bez níž jest neplatné. Zabýval se tedy jen formou prohlášení, nikoli však otázkou, zda bylo družstvo podle stanov vůbec oprávněno ku převzetí záruky.