Čís. 12307.

Směnky (zákon ze dne 13. prosince 1927, čís. 1 sb. z. a n. na rok 1928).
Jako domiciliát může býti udán kdokoliv, vyjímajíc směnečníka u cizí směnky a výstavce u vlastní směnky, může jím býti zejména i výstavce cizí směnky, remitent, indosant; jen, je-li udán směnečník cizí směnky nebo výstavce vlastní směnky jako domiciliát, jest sice směnka domicilována, ale s nevyplněným domicilem.
Domiciliát není ovšem směnečně zavázán ani směnečně oprávněn, nýbrž jest jen akceptantovým plnomocníkem, jsa zmocněn k placení jako akceptantův orgán, a účelem jeho ustanovení jest, že akceptant se zpravidla postará o směnečnou úhradu u domiciliáta a nemá se od něho žádati, by měl sám směnečnou částku pohotově.
(Rozh. ze dne 27. ledna 1933, Rv II 944/32.)
Směnečný platební příkaz proti přijatelům směnky ponechal procesní soud prvé stolice v platnosti. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: V adrese zažalované směnky jsou uvedena jména obou žalovaných a jako bydliště prvžalovaného jsou udány P., spolužalované J. Pod adresou je razítkem vytištěna doložka »Splatno u firmy R. v Uh. Hradišti«. Hledíc k tomuto obsahu směnky jest nesprávný názor napadeného rozsudku, že jde jen o označení platebny, nikoliv o domicil (§ 22 směn. zák.). Neboť o platebně lze mluviti jen, je-li platební místo ve směnce udané v trasátově bydlišti. Ale tomu tak není v souzeném případě, kde místo platební jest odlišné od bydliště trasátů. Zažalovaná směnka je proto směnkou domicilovanou, avšak bez údaje domiciliáta. Podle § 22 odst. (1) věta druhá směn. zák. má se v takovém případě za to, že směnečník sám chce platiti v platebním místě. Přes to však nemělo opominutí včasné protestace pro neplacení v zápětí ztrátu směnečných práv proti žalovaným příjemcům, ježto účinek tento nastává jen v tom ojedinělém případě, jde-li o domicilovanou směnku s vyplněným domiciliátem (§ 39 (2) směn. zák.). Směnka se měla zaplatili, u firmy R. (jež byla výstavcem a indosantem), jest však jasné, že firma R. sama neměla směnku zaplatili.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc soudu prvé stolice, by ji znovu projednal a rozhodl. Důvody:
S hlediska dovolacího důvodu čís. 4 § 503 c. ř. s. bylo by dovolání opodstatněno a musil by směnečný platební příkaz býti zrušen proti dovolatelům z důvodu, že nebyl ve smyslu § 39 (2) sm. zák. včasně učiněn protest pro neplacení u domiciliáta, ovšem za předpokladu, že na směnce ze dne 26. června 1930 nebyla doložka »splatno u fy R., Uh. Hradiště« škrtnuta v době, kdy bylo potřebí učiniti protest. Tato okolnost je pro spor rozhodující. Dovolatelé ve směnečných námitkách uplatnili zánik směnečných závazků podle § 39 (2) sm. zák., protože šlo o domicilovanou směnku, u níž nebyl protest učiněn, ač jako domiciliát byla udána jiná osoba než majitel směnky. Správně sice uznal odvolací soud, že jde tu o domicilovanou směnku, poněvadž místo platební bylo rozdílné od bydliště směnečníku (§ 22 (1) sm. zák.), a že tu nešlo jen o platebnu, jak mylně za to měl soud prvé stolice, ale nelze souhlasiti s názorem odvolacího soudu, pokud má za to, že nebyl udán domiciliát, a že proto nebylo třeba protestu podle § 39 (2) sm. zák. Z doslovu celé doložky jasně plyne, že i osoba domiciliáta, firma R., je udána. Jako domiciliát může býti udán kdokoliv, vyjímajíc směnečníka u cizí směnky a výstavce u vlastní směnky, může jím býti zejména i výstavce cizí směnky, remitent, indosant, a jen, je-li udán směnečník cizí směnky nebo výstavce vlastní směnky jako domiciliát, je sice směnka domicilována, ale s nevyplněným domicilem. Toho však v tomto případě nebylo. S názorem odvolacího soudu, že firma R. sama neměla směnku zaplatiti, nelze souhlasiti, pokud jde o zákonný požadavek včasné protestace, se zřením na právní povahu domiciliáta a účel jeho ustanovení. Domiciliát není ovšem směnečně zavázán ani směnečně oprávněn, nýbrž je jen plnomocníkem akceptantovým (Rouček: Československý zákon směnečný. Kompasové 2. vydání, str. 140—141), jsa zmocněn k placení jako akceptantův orgán, a účelem jeho ustanovení jest, že akceptant se zpravidla postará o směnečnou úhradu u domiciliáta a nemá se od něho žádati, by měl sám směnečnou částku pohotově. Za tohoto stavu věci bylo by opomenutí protestu v souzeném případě mělo v zápětí podle § 39 (2) sm. z. zánik směnečných práv proti dovolatelům, nešlo tu o neurčitě domicilovanou směnku, kdy neplatí předpis § 39 (2) sm. z. (rozh. čís. 8994 sb. n. s.). Avšak žaloba se opírala o směnku příloha B orig., nižší soudy se jí také dovolávají při řešení řečené námitky, a vycházejí z předpokladu, že je tu doložka, kterou odvolací soud pokládá za doložku domicilní, ač v prvopisu směnky je přeškrtnuta. Nebylo nižšími soudy zjištěno, kdy škrtnutí to se stalo, zda tu bylo již při vyřizování směnečné žaloby a zda snad v opisech směnky pro dovolatele nebylo nedopatřením provedeno, což by bylo zavdalo podnět k řečené námitce, a zda doložka domicilní byla tu ještě v době splatnosti, pokud se týče, kdy by bylo potřebí bývalo učiniti protest. Žalobkyně podle jednacího protokolu ze dne 18. června 1932 popřela povšechně obsah směnečných námitek, tedy neuznala tím to, co uvedeno na opodstatněnou námitky o domicilování směnky a zániku směnečné pohledávky z důvodu § 39 (2) sm. zák., o čemž nabídnut.byl dovolateli důkaz výslechem stran. Důkaz směnkou, jež byla k žalobě připojena, nebyl nižšími soudy podle jednacích proto- kolů vůbec proveden, a nebyla v tom směru potřebná soudní zjištěni o existenci doložky domicilní učiněna a bude v tom směru potřebí, by strany nabídly potřebné důkazy (§ 182 c. ř. s.) a soud je provedl, ježto budou nezbytné pro vyřízení námitky dovolatelů ve smyslu § 39 (2) sm. z. Rozsudek napadený je v tom směru kusý a nelze jej proto přezkoumati dovolacím soudem, a poněvadž k jeho doplnění bude třeba jednání u soudu prvé stolice, bylo jej i rozsudek prvého soudu z důvodů §§ 510, 513, 496 c. ř. s. zrušiti a věc vrátiti soudu prvému.

Citace:

Čís. 12307.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/1, s. 112-114.