Čís. 701.

Přečin dle § 305 tr. zák. spáchaný tím, že byly na Hlučínsku zrazovány děti od školní návštěvy. Slovem »činy« míní zákon v § 305 tr. zák. též opomenutí.
(Rozh. ze dne 20. ledna 1922, Kr II 418/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku zemského soudu v Opavě ze dne 7. dubna 1921, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem dle § 305 tr. zák. — mimo jiné z těchto
důvodů:
Stížnosti jest sice přisvědčiti, pokud uvádí, že skutkové podstaty přečinu dle § 305 tr. zák. nenaplňuje intelektuelní působení na jiné osoby, za účelem provedení konkrétního určitého činu, nýbrž že tato skutková podstata vyhledává povšechné, theoretické, abstraktní pobízení k nemravným anebo protizákonným činům. Další své vývody, jež vrcholí v závěru, že stěžovatel odpovídá nikoliv za přečin dle § 305 tr. zák., nýbrž za spoluvinu na školní stávce, tedy za přestupek dle §§ 21 a 23 školního řádu, jejž trestá školní úřad, pojí stížnost k předpokladu, že stěžovatel — třeba že sváděl více dětí a neobmezený počet osob k tornu, by do školy dne 8. října 1920 nešly — přece vybízel jen k určitému skutku, totiž k ojedinělé demonstraci, dne 8. října 1920 školní stávkou provedené. V odpor vzatý rozsudek však nezjišťuje pouze tohoto základu, na němž stížnost buduje své právní vývody, nýbrž zjišťuje dále, že poměry na Hlučínsku se začaly konsolidovati a děti začaly skutečně choditi do škol, kde se jim mělo dostati vyučování v jazyku mateřském, že stávka na Hlučínsku měla účel, by se konsolidace mařila, by snahy, poskytnout! dětem vyučování v jazyku mateřském, byly stěžovány a mařeny, a že obžalovaný se postavil do služeb této myšlenky. Dle tohoto zjištění neobmezily se úmysl stěžovatelův a jeho činnost na provedení, pokud se týče rozšíření stávky dne 8. října 1920, nýbrž směřovaly dále, totiž k tomu, by mateno bylo obyvatelstvo ve svých právních názorech ohledně své povinnosti vůči zákonným předpisům o vyučování dítek v jazyku mateřském vůbec. Činnost stěžovatelova byla tedy nesena úmyslem, jenž neměl na zřeteli pouze určité, konkrétní činy protizákonné, nýbrž činnost ta byla i povšechným, abstraktním pobízením k činům tohoto rázu, právem v ní proto shledal rozsudek pobízení ve smyslu § 305 tr. zák. K další námitce, že § 305 tr. zák. tresce pouze pobízení k. činům, tedy positivnímu jednání, kdežto stávka jest opomenutím, budiž jen podotknuto, že slovem »činy« míní zákon zde, jakož i na jiných místech (srovnej zejména §§ 236, 237, 531 tr. zák.) jakékoliv protizákonné chování, tedy jak jednání, tak i opomenutí.

Citace:

č. 701. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 52-53.