Čís. 725.

Předřazování(zákon ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n.). Pro skutkovou podstatu pletich jest lhostejno, že předmět potřeby byl přenechán ze soustrasti neb dobrosrdečnosti.
(Rozh. ze dne 6. února 1922, Kr II 151/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost státního zastupitelství do rozsudku lichevního soudu při krajském soudu v Olomouci ze dne 16. prosince 1920, pokud jím byl obžalovaný sproštěn z obžaloby pro přečin předřazování ve smyslu § 7 (3) zákona ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. а n., vyhověl jí však, pokud napadla výrok téhož rozsudku, sprošťující obžalovaného též z obžaloby pro přečin pletich dle § 11 čís. 4 lich. zák., zrušil v tomto směru napadený rozsudek a vrátil věc soudu prvé stolice, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvodу:
Tím, že soud nalézací zjistil,, že obžalovaný přenechal Ignáci H-ovi mouku z pouhé ochoty, ustrnuv se nad nouzí malého úředníka, za nějž se H. vydával, přibližně za vlastní nabývací náklady, nezamýšleje tím využitkovati mimořádných poměrů poválečných, vyloučil zřejmě předpoklad prečinu předřazování dle § 7 lich. zák., že požadování ceny zřejmě přemrštěné za předmět potřeby musilo se státi využitkujíc těchto mimořádných poměrů. Jelikož vsak zmateční stížnost s hlediska § 281, čís. 5 a 9 a) tr. ř. vytýká rozsudku toliko, že nezjistil přesně výše výrobních nákladů a zisku obžalovaného a nezkoumal otázku přiměřenosti ceny požadované vzhledem /ku jejímu poměru k ceně úředně stanovené, shora uvedeným důvodem sproštění ani po stránce formální ani po stránce právní se nezabývajíc, jest zřejmo, že by sproštění obžalovaného ve směru § 7 lich. zák. vývody stížnosti ani tehdy nemohlo býti otřeseno, kdyby stížnost ve směrech jí uplatňovaných byla úplně oprávněna. Bylo ji tedy zavrhnout;, pokud čelí proti této části rozsudku. Za to nelze jí upříti do jisté míry oprávnění, pokud brojí z důvodu § 281 čís. 9 a) tr. ř, proti výroku sprošťujícímu obžalovaného z obžaloby dle § 11, čís. 4 lich. zák. Soud lichevní vyloučil skutkovou podstatu zmíněného přečinu ve směru pouštění se do pletich, ježto ze zjištěného prodeje nepatrného množství mouky ze soustrasti případně následkem podvodného vylákání nelze odvozovati způsobilosti jednání, by cena mouky byla jím stupňována, to tím méně, ano obžalovanému, jehož pohnutkou byla dobrosrdečnost, nedostávalo se úmyslu, nesoucího se ku předražovatelským pletichám. Přisvědčiti sluší výtce zmateční stížnosti, že soustrast nebo dobrosrdečnost jako pohnutka jednání nevylučuje jeho povahu pletich, jakmile pachateli bylo povědomo, že obchoduje podloudně proti zákazu s předmětem potřeby, a že přečin dle §11 čís. 4 lich. zák. nevyžaduje zvláštního úmyslu, čelícího ku pletichám předražovacím. Stačí úplně po stránce objektivní, že obchod podloudný, zakázaný, byl způsobilým, aby cena předmětu potřeby byla jím stupňována, po stránce subjektivní pak, že si obžalovaný nezákonnosti svého počínání a způsobilosti jeho, aby ceny předmětu potřeby byly jím stupňovány, byl vědom. Ve směru poslez uvedeném rozsudek sprošťující ovšem potřebných skutkových zjištění neobsahuje. Jelikož tedy výrok sprošťující ve směru přečinu dle § 11 čís. 4 lich. zák. vzhledem k svému odůvodnění v rozsudku jest právně pochybeným, soud zrušovací však správná zjištění po stránce subjektivní dle § 288 čís. 3 tr. ř., předsevzíti nemohl, bylo zmateční stížnosti vyhověti, rozsudek v této části jako zmatečný zrušiti a věc v objemu zrušení vrátiti do první stolice, aniž třeba zabývati se s přezkoumáním rozsudku ve směru případného obchodu řetězového, jehož se stěžovatel rovněž domáhá, ve kterémžto směru však rozsudek tu zvláštního výroku první stolice vůbec neobsahuje.

Citace:

č. 725. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 89-90.