Čís. 742.

V úmyslu, směřujícím pouze ku týrání zvířete, nelze spatřovati zločinného úmyslu ve smyslu § 1, 85 lit. a) tr. zák.
(Rozh. ze dne 21. února 1922, Kr I 1032/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl v neveřejném zasedání zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku krajského jakožto nalézacího soudu v Chebu ze dne 1. července 1921, jímž byl stěžovatel viným uznán zločinem veřejného násilí dle § 85 a) tr. zák., zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by ji znovu projednal a rozhodl. Důvody:
Zmateční stížnost obžalovaného· jest oprávněna, pokud dovozuje, že z lehkomyslnosti a z mladistvé svévole se nepášou zločiny, že skutková podstata zločinu dle § 85 tr. zák. požaduje zlý úmysl a že zlého úmyslu zde není, když 15letý hoch trestá tělesně zvířata ze zlosti pro chování se jich, byt surovým způsobem. Tyto vývody poukazují — třebaže neprovádějí po zákoně číselně dovolávaného důvodu zmatečnosti dle čís. 9 lit. a) § 281 tr. ř., nevycházejíce ze skutkových zjištění nalézacího soudu — zřetelně k výtce, že výrok nalézacího soudu je nejasným, ne-li sám se sebou v rozporu co do úmyslu obžalovaného. Rozsudkový výrok vyslovuje, že obžalovaný zlomyslně poškodil cizí voly; rozhodovací důvody uvádějí, že obžalovaný — třebaže tvrdí, že neměl v úmyslu voly poškoditi — dle svého vzdělání, rozumu a vědomosti musil si býti vědom, že takovým způsobem, jak učinil, zvířata se netrestají, že zvířata takovými činy mohou se poškoditi a že majitel zvířat tím utrpí značnou škodu, a dále, že obžalovaný musel vědět, že takový způsob trestu je způsobilý, zvířata poraniti v úvahách o ztrátě volebního práva podotýkají pak rozhodovací důvody, že obžalovaný dopustil se činu zřejmě z lehkomyslnosti a z mladistvé svévole. Srovnání těchto výroků vzbuzuje důvodné pochybnosti o tom, pojal-li nalézací soud správně skutkovou podstatu zločinu dle § 85 lit. a) tr. zák., která vyhledává po stránce subjektivní úmysl, poškoditi cizí majetek, tedy požaduje dle § 1 tr. zák., aby poškozeni cizího majetku bylo pachatelem přímo rozváženo a zamýšleno ustanovení § 1 tr. zák. o nepřímém úmyslu nelze použiti, ježto se vztahuje jen na případy, ve kterých zákon to vyznačuje (§§ 140—152 tr. zák.), nehledíc ani tomu, že surové potrestání zvířete, zlé nakládání s ním, není činem, příčícím se trestnímu zákonu, pročež v úmyslu, směřujícím pouze k týrání zvířete, nelze spatřovati zlý úmysl ve smyslu druhého dílu druhé věty § 1 tr. zák. Lehkomyslnost a svévole pak, o kterých rozhodovací důvody se zmiňují, jsou duševní úkony, odlišné od zlomyslnosti, jak plyne ze srovnání ustanovení § 318 tr. zák. s ustanoveními §§ 85, 87, 89 tr. zák. Napadený rozsudek je proto v odsuzující části co do výroku o rozhodné skutečnosti pachatelova úmyslu nejasným, vadným dle čís. 5 § 281 tr. ř., tudíž zmatečným bylo jej proto ve výroku odsuzujícím a důsledkem toho i ve výroku o trestu zrušiti, aniž. bylo třeba zabývati se s ostatními vývody stížnosti. Stalo se tak dle § 5 zákona ze dne 31. prosince 1877, čís. 3 ř. zák. na r. 1878 a bylo nalezeno dále, jak shora uvedeno, ježto pro vadnost skutkových zjištění rozhodnutí zrušovacího soudu ve věci samé ještě nastati nemůže a nelze se obejiti bez nového přelíčení před nalézacím soudem.

Citace:

č. 742. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 116-117.