Čís. 682.

Předražovaní (zákon ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n.). Zákaz použití mimořádného práva zmírňovacího a přeměnovacího vztahuje se i na přestupky, pokud obsaženy jsou v §§ 2—5 a 7—12 lich. zák.
(Rozh. ze dne 7. ledna 1922, Kr II 17/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku lichevního soudu při krajském soudu v Uher. Hradišti ze dne 22. listopadu 1920, pokud jím byla obžalovaná uznána vinnou přestupkem předražovaní podle § 7 odstavec prvý zákona ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n. a odsouzena podle téhož § s použitím § 260 b) tr. zák., do tuhého vězení na 8 dní, zostřeného jedním tvrdým ložem, zrušil napadený. rozsudek ve výroku o trestu na svobodě a odsoudil obžalovanou podle § 7 odstavec první zákona ze dne 17. října 1919, Čís. 568 sb. z. a n. k trestu tuhého vězení na 14 dní.
Důvody:
Napadeným rozsudkem uznána byla obžalovaná vinnou přestupkem dle § 7 čís. 1 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n. Trest byl jí vyměřen dle téhož zákonného ustanovení tuhým vězením na 8 dní, zostřeným tvrdým ložem, tudíž pod zákonnou sazbou trestní, stanovenou na dobu od 14 dní do 6 měsíců. Při výměře trestu použito bylo § 260 b) tr. zák. a odůvodňuje rozsudek tento postup nalézacího soudu tím, že se ustanovení § 16 zákona o trestání válečné lichvy nevztahuje na přestupky, ježto prý §§ 11 a 20 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 567 sb. z. a n., připouštějí použití řádného (?) přeměňovacího práva dle § 260 b) tr. zák. i odvolání obžalovaného pro případ, že nebyl trest vyměřen pod nejnižší sazbou trestní. Svým postupem při výměře trestu překročil nalézací soud zcela nepochybně svou trestní pravomoc, pokud se týče meze jemu příslušejícího práva přeměňovacího, i dlužno zmateční stížnosti státního zastupitelství, která se proti výroku tomu dovolává důvodu zmatečnosti ve smyslu § 281 čís. 11 tr. ř., přiznati plné oprávnění. Prvním odstavcem § 16 lich. zákona vyloučeno je užití mimořádného práva zmírňovacího i přeměno va čího při odsouzení pro trestné činy, uvedené v §§ 2—5 a 7—12 téhož zákona. Vyloučení vztahuje se dle toho na všechny činy trestné ve smyslu právě citovaných §§, tedy zcela nepochybně i na přestupky. Nepřípadně dovolává se rozsudek k odůvodnění postupu nalézacího soudu především ustanovení § 11 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 567 sb. z, a n., pojednávajícího o řízení mandátním. Je-li tímto ustanovením, pokud se týče §em 6 téhož zákona označeno jako přípustné, by trestním příkazem uložen byl trest vězení nejvýše jednoho téhodne, pak nesmí býti přehlédnuto, že k příslušnosti lichevních soudů náleží také trestní řízení pro činy proti zákonům nebo nařízením, vydaným od počátku války k tomu konci, by zásobování obyvatelstva bylo zabezpečeno a předřazování zabráněno, (první odstavec § 1 cit. zákona), tedy i trestné činy ve smyslu cis. nařízení ze dne 24. března 1917, čís. 131 ř. z., po případě i nařízení dřívějších, která užití mimořádného práva zmírňovacího a přeměňovacího ještě nevylučovala, takže dle nich výměra trestu pod sazbou trestní byla dovolena. Ještě méně na místě je však poukaz na ustanovení § 20 citovaného zákona, dle něhož není odvolání vyloučeno tím, že soud nepoužil mimořádného práva zmírňovacího nebo přeměňovacího. Smysl tohoto ustanovení nemůže býti než ten, že veřejnému žalobci je dovoleno, odvolati se z rozsudku i tehdy, nebylo-li soudem onoho práva použito; měla tím zcela zřejmě stanovena býti úchylka ze všeobecného ustanovení § 283 tr. ř., dle něhož může odvolání v neprospěch obžalovaného býti podáno jen tehdy, když k mimořádnému zmírnění nebo přeměně trestu došlo.

Citace:

č. 682. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 22-23.