Čís. 734.

Výrok o nepříslušnosti podle § 261 tr. ř. lze učiniti i tehda, shledá-li soud, že skutek daný v obžalobu již sám o sobě je trestným činem porotním, třebaže obžaloba spatřovala ve skutku pouhý přestupek.
(Rozh. ze dne 14. února 1922, Kr I 170/22.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl v neveřejném zasedání zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku zemského trestního jako nalézacího soudů v Praze ze dne 30. prosince 1921, jímž bylo vysloveno, že se sborový soud prohlašuje nepříslušným ku rozsouzení trestní věci v obžalobu státního zastupitelství v Praze ze dne 18. listopadu 1921 pojaté a že ji odkazuje na soud porotní.
Důvody:
Zmateční stížnost uplatňuje důvod zmatku čís. 6 § 281 tr. ř. z té příčiny, že nalézací soud se prohlásil ku projednání trestní věci nepříslušným a odkázal ji na soud porotní, ač veřejný obžalobce shledal v činu, jehož se stěžovatel dopustil 4. září večer v bytě Jana č., skutkovou podstatu přestupku dle § 411 tr. zák. a ač výsledky prípravného řízení při hlavním přelíčení řádné změny nedoznaly. Zmateční stížnost jest zřejmě neodůvodněnou a nesprávný jest názor, že je nemístno dovolávati se v tomto případě ustanovení § 261 tr. ř., neboť toto prý míří jen na ty případy, kde za líčení přijdou na jevo posud neznámé, okolnosti, které pak kvalifikují zažalovaný čin jinak, než činí obžaloba. Dle § 261 tr. ř. má soud vyřknouti, že není příslušným, má-li za to, že skutky, na nichž obžaloba se zakládá, samy o sobě nebo ve spojení s okolnostmi, které v hlavním přelíčení na jevo vyšly, tvoří zločin nebo přečin před porotu příslušející. Není tedy nutným předpokladem výroku o nepříslušnosti, aby teprve při hlavním přelíčení vyšly na jevo okolnosti, které by skutek, na němž obžaloba se zakládá, kvalifikovaly jako zločin nebo přečin před porotu příslušející, a stačí, aby se soud prohlásil nepříslušným, shledá-li, že skutek, na němž obžaloba se zakládá, již sám o sobě tvoří trestný čin příslušející před porotu. Veřejný žalobce pojal sice v obžalobu skutkový děj, odehravší se 4. září 1921 večer v bytě Jana С-a, neuplatňuje však veškeré okolnosti děje toho, v nichž nalézací soud shledává právem skutkové známky zločinu nedokonané loupeže, nýbrž jen ony skutkové známky, jež opodstatňují přestupek proti tělesné bezpečnosti dle § 411 tr. zák. Soud je však dle § 267 tr. ř. návrhy žalobcovými vázán jen potud, že nemůže obžalovaného uznati vinným nějakým činem, k němuž obžaloba nesměřovala, a rozhoduje dle svého právního přesvědčení, aniž by byl vázán pojmenováním činu, které ve spisu obžaliovacím jest obsaženo (§ 262 tr. ř.). Obžaloba byla podána na základě skutečností, jež byly obsaženy ve spisech a jež také vyšly na jevo při hlavním přelíčení, že státní zastupitelství kvalifikovalo tyto skutečnosti pouze jako přestupek dle § 411 tr. zák., nezbavuje soud práva, aby nabyl podle skutkového dr jenž položen byl obžalobě za základ a který posuzovati jest — právě tak jako úmysl pachatelův — jako celek, přesvědčení, že čin obžalovaného není pouhým přestupkem, jak za to' má veřejný žalobce, nýbrž zločinem, o němž rozhodovati náleží soudu porotnímu. Ježto se obžaloba zakládá na skutkovém ději, odehravším se dne 4. září 1921 o ¾10 večer v bytě Jana Č. mezi obžalovaným a Janem C., a nalézací soud shledal, že dotčený skutek obžalovaného obsahuje veškeré známky skutkové podstaty zločinu před porotu příslušejícího, vyřkl právem svou nepříslušnost § 261 tr. ř.).

Citace:

č. 734. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 104-105.