Čís. 724.

Jde o zpronevěru (§ 183 tr. zák.), nenatožil-li sprostředkovatel svěřenými mu penězi dle vůle přikazatelovy.
Po stránce subjektivní nevyhledává se ku zločinu zpronevěry ani úmyslu, poškodili někoho, ani zvláštního úmyslu ziskuchtivého; stačí úmyslné přivlastnění si věci.
Nejde o »narovnání« ve smyslu § 188 lit. b) tr. zák., nebyla-li určena doba, do kdy jest škodu nahraditi.
(Rozh. ze dne 6. února 1922, Kr I 552/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 4. ledna 1921, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem zpronevěry dle §§ 183 a 184 tr. zák. — mimo jiné z těchto
důvodů:
Po stránce věcné (čís. 9 a) § 281 tr. ř.) vytýká stížnost, že nelze mluvili o zpronevěře proto, že obžalovaný přijal 47.100 K od Františka T—a jako předem zaplacenou kupní cenu za zboží, které se zavázal T-ovi dodati jako přímý smluvník, jsa oprávněn přijímati zakázky na zboží na vlastní účet. Peníze mu nebyly prý svěřeny se závazkem, aby jimi určitým způsobem naložil, nýbrž odevzdány do vlastnictví jako úplata za objednané zboží. T. má prý pouze obligační nárok na vrácení kupní ceny za zboží z důvodu nesplnění smlouvy obžalovaným. Mimo to neměl prý obžalovaný v době přijetí peněz úmyslu, T-а poškoditi. Z okolnosti, že později bez vlastního zavinění nemohl peníze vrátili, nelze prý souditi na trestný úmysl v § 1 tr. zák. předpokládaný. Stížnost není odůvodněna. Především chybuje v tom, že nevychází ze skutkových zjištění, pro soud zrušovací závazných § 288 čís. 3 tr. ř.. Soud nalézací zjistil, že František T. objednav u obžalovaného, jako agenta různé zboží za 71.900 K, dal mu hotově zálohu 47.100 K s výslovným ujednáním, že obžalovaný objedná zboží a obdržené zálohy pošle dotyčným továrnám, že však obžalovaný pouze u jedné partie zboží se zachoval dle ujednání, kdežto největší část zboží sice v továrně objednal, avšak nezaplatil, zboží dal poslati na dobírku a obdržené peníze T-ovi nevrátil. Obžalovaný tedy nevystupoval jako přímý prodatel zboží a nepřijal peníze jako kupní cenu, aby s ní dle své vůle naložil, nýbrž jako obchodní jednatel a sprostředkovatel obchodu na cizí účet, nabyl disposiční moci nad penězi se závazkem, aby jimi naložil určitým způsobem dle vůle přikazatelovy. V tom však spočívá podstata »svěření« — obnos mu byl dán v důvěře, že ho použije ve smyslu daného příkazu. Této důvěry zneužil obžalovaný tím, že si obnos zadržel a přivlastnil, t. j. že jím naložil proti vůli oprávněného způsobem, který jen tomuto příslušel, spotřebovav svěřený obnos pro sebe. Po stránce subjektivní se nevyhledává ke zločinu zpronevěry ani úmyslu poškoditi, ani zvláštního úmyslu ziskuchtivého. Stačí úmyslné, t. j. vědomé přivlastnění si nebo zadržení věci; tento trestný úmysl zde musí býti v době, kdy si pachatel věc svěřenou bezprávně přisvojuje, nikoliv jak má za to zmateční stížnost, snad již v době, kdy mu věc byla svěřena. Obojí v tomto případě napadený rozsudek předpokládá. Poněvadž zde jsou objektivní i subjektivní náležitosti zločinu zpronevěry, jest vyloučeno, že by šlo pouze o poměr soukromoprávní, trestně nezávažný. Dle čís. 9 b) § 281 tr. ř. namítá stížnost, že soud nesprávně posoudil otázku pominutí trestnosti z důvodu účinné lítosti. Stěžovatel poukazuje na to, že narovnáním, uzavřeným u Dra E. v září 1919, tedy před podáním trestního oznámení, k němuž došlo v březnu 1920, postoupil T-ovi svůj nárok na provisi za firmou M., pokud přesahuje měsíčně 1500 K. K úhradě škody až do výše škody 40.000 K, dal firmu o postupu vyrozuměti a T-ovi čtvrtletně zasílati výkazy o provisi, narovnaní dodržel a nelze mu odpírati dobrodiní § 187 tr. zák. proto, že následkem obchodní stagnace jeho provise »zřídka převyšovala 1500 K měsíčně«. Stížnost přehlíží, že obžalovaný ani netvrdil, že zde jsou předpoklady beztrestnosti dle § 187 tr. zák., totiž včasná náhrada celé škody pachatelem z účinné lítosti, ani, že se zavázal nahraditi poškozenému veškeru škodu do určité doby a že závazku svému dostál. Narovnání, na které se zde obžalovaný odvolává, nevyhovuje podmínkám stanoveným § 188 b) tr. zák., poněvadž se vůbec nestalo ujednání o době, do které měla býti celá škoda nahrazena. Již z tohoto důvodu nemůže se obžalovaný s úspěchem odvolávati na právní dobrodiní citovaných §§, nehledě k tomu, že — jak rozsudek zjišťuje — nedostál a nemohl dostáti ani převzatému závazku, s hlediska § 188 tr. zák. nedostatečnému, že totiž bude plniti náhradu dle možnosti, dovolí-li to jeho výdělek, když vybíráním záloh na budoucně splatnou provisi u firmy M. předem si bral možnost, aby mohl dostáti převzatému závazku. Že pouhé zajištění náhrady škody postupem pohledávky, která příslušela dle udání obžalovanému proti Eduardu S-ovi a byla teprve uplatňována žalobou, nemohlo založiti jeho beztrestnost dle § 187 nebo 188 b) tr. zák., netřeba blíže dovozovati vzhledem k jasnému znění obou zákonných ustanovení. Z okolnosti, že poškozený neučinil sám trestního oznámení proti obžalovanému, nemůže obžalovaný ve svůj prospěch ničeho dovozovati, jakmile jest zjištěno, že nenahradil škody ani se nezavázal jí nahraditi do určité doby — dříve — než se o jeho provinění dověděl soud nebo jiná vrchnost.

Citace:

č. 724. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 87-89.