Čís. 766.

Přečin dle § 305 tr. zák. jest dokonán, předsevzal-li pachatel čin, objektivně způsobilý přivoditi nebezpečí v § tom zmíněná, aniž je zapotřebí, by nebezpečí bylo skutečně přivoděno.
(Rozh. ze dne 11. března 1922, Kr II 203/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Jihlavě ze dne 18. února 1921, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem podle § 305 tr. zák. — mimo jiné z těchto důvodů:
Zákonné provedení důvodu zmatečnosti čís. 9 a) § 281 tr. ř. lze spatřovati pouze v té části vývodů, kde stížnost namítá, že závadný výrok mohl by spadati pod ustanovení § 305 tr. zák. jen tenkráte, kdyby obžalovaný byl vyzýval dělníky před opuštěním továrny, aby si vzali s sebou podešve. Zde byli však prý dělníci již venku z továrny, takže výzva byla opožděna a neměla významu, pročež prý o nějakém podněcování k nějakému nezákonnému činu dle § 305 tr. zák. (ku krádeži podešví) nemůže býti řeči. Avšak ani o výzvě ku zpronevěře podešví nelze prý mluviti. Neboť kůže, kterou dělník dostane, zapíše se prý jednak v továrně, jednak se dělník musí vykázat! vrátnému odebíracím potvrzením, takže i tu by výzva neměla žádného významu, pokud se týče zpronevěra by přišla brzo na jevo. Stížnost jest bezdůvodná. Její vývody nasvědčují tomu, že činí skutkovou povahu přečinu dle § 305 tr. zák. odvislou od výsledku protizákonné činnosti pachatele. Sankcí zákona nemá býti však postižen teprve skutečně nastalý neb zamýšlený výsledek podněcování, nýbrž nebezpečí s podněcováním spojené a záležející v tom, že pachatel svým jednáním zviklati může etické a právní názory osob jiných. Toto nebezpečí je však opodstatněno již tím, jakmile je tu možnost, že čin mohl býti postřehnut více osobami. Skutková povaha přečinu dle § 305 tr. zák. je proto již naplněna, když pachatel předsevezme čin, objektivně způsobilý přivoditi zmíněné nebezpečí, aniž je zapotřebí, by nebezpečí skutečně nastalo. S hlediska těchto úvah jsou námitky stížnosti bezpodstatnými, poněvadž dle zákona se nevyžaduje, by závadná slova obžalovaného učinila na druhé osoby nějaký dojem, tím méně pak je třeba, by měla v zápětí skutečný účinek a přiměla snad posluchače ku provedení nějakého protizákonného činu.

Citace:

č. 766. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 153-154.