Čís. 716.

Ke skutkové podstatě zločinu těžkého ublížení na těle dle § 157 tr. zák. se vyžaduje pouze, by vložení ruky na poškozeného bylo součástí zlého nakládání, předsevzatého více osobami, aniž by bylo třeba, by byla vložena ruka na napadeného právě v okamžiku, kdy těžké ublížení se stalo.
K pojmu »cizí překážky« ve smyslu § 8 tr. zák.
Ke skutkové podstatě zločinu veřejného násilí dle § 87 tr. zák. postačuje, bylo-li přivoděno nebezpečí pro jednu osobu.
(Rozh. ze dne 28. ledna 1922, Kr I 432/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaných Rudolfa Š-a, Rudolfa Ž-a a Františka F-a do rozsudku krajského soudu v Plzni ze dne 26. února 1921, pokud .ihn byli všichni stěžovatelé uznáni vinnými1 zločinem těžkého, ublížení na těle dle druhého odstavce § 157 tr. zák. a zločinem nedokonaného veřejného násilí dle §§ 8 a 83 tr. zák., Rudolf Š. mimo to zločinem veřejného násilí dle § 87 tr. zák. — mimo jiné z těchto
důvodů:
S hlediska čís. 9 a) §u 281 tr. ř. uplatňuje zmateční stížnost, že pro trestnost dle § 157 tr. zák. nestačí, když při útoku vůbec byla na napadaného vložena ruka, nýbrž že pro trestnost pouhého vložení rulky je rozhodnou doba, kdy těžké ublížení se stalo. Stanovisko toto, stížností blíže neodůvodněné, neodpovídá však zákonu. Ustanovení § 157 tr. zák. je subsidiární a dochází k použití v těch případech, kde více pachatelů bez předchozího dorozumění s někým zle nakládá, a kde pro něho vzejde těžké poškození na těle, aniž se dá prokázati, kdo mu je způsobil. Vyžaduje se tudíž k použití trestní sankce § 157 tr. zák. toliko, by vložení ruky bylo součástí zlého nakládání, předsevzatého více osobami. Ostatně se mezi oněmi vztaženími ruky nijak nerozlišuje. Spočíval legislativní důvod citovaného § v úvaze, že při těžkém poškození na těle, přivoděném zlým nakládáním více osobami, nedá se zpravidla původce těžkého poškození vyšetřiti a že jest i obtížno, zjistiti způsob účasti jednotlivce při takovém zlém nakládání spolupůsobivšího. V důsledku toho právě a z té příčiny, by pachatelé nevyšli buď vůbec bez trestu neb nebyli postiženi jen trestem nepatrným, volil zákonodárce cestu, že uznává za vinného těžkým poškozením na těle každého, kdo na napadeného vztáhl ruku. V rozsudku je pak jednak zjištěno, že svědek po výstřelu z revolveru byl tak ztýrán, že utrpěl zlomení žebra, těžké to poškození na těle, jednak vzato za prokázáno, že obžalovaní súčastnili se útoku na něho i po výstřelu tím způsobem, že do temene jeho hlavy mlátili buď holí neb karbidovými lampami neb rukami. Dle zjištění rozsudku spadá proto účast obžalovaných při zlém nakládání do doby, ve které bylo způsobeno svědku S-ovi těžké ublížení na těle, i jest jejich trestní zodpovědnost dle § 157 tr. zák. plně založena. Vzhledem k tomu nebylo zapotřebí, by rozsudek zabýval se zjišťováním rázu ostatních poranění, jež utrpěl kromě zlomeniny žebra, to tím méně, kdyžtě v jedině směrodatném soudem zjištěném stavu skutkovém nenalézá žádné opory předpoklad, že by ona ostatní poranění následovala po onom těžkém poškození snad teprve po značnější mezeře časové, a že by neměla v zápětí ono těžké ublížení na těle. Rozsudek netrpí proto ani neúplností nebo nejasností dle čís. 5 § 281 tr. ř. ani zmatečností dle č. 9 a) neb 10 citovaného § pro nesprávné právní posouzení věci.
Po stránce mentální připouští stížnost, že pokus zločinu dle § 83 tr. zák. je možný, míní však, že je též zapotřebí, by tu bylo jednání k násilí vedoucí, kteréhožto předpokladu však prý tu není. Námitka tato neobstojí před zjištěními rozsudku. Pravit se v něm, že vůči tomu, co vniknutí do domu předcházelo, jakož i vzhledem na domluvy svědka H-a k dělnictvu pronesené, dále hledíc k výkřikům: »Vydejte nám ho (S-а), ať ho pověsíme a dotlučeme«, dále k tomu, že dveře u domu, kde se právě ředitel nalézal, byly vyraženy, je zjevno, že sebraný zástup horníků přišel do domu za tím účelem a s tím úmyslem, by vykonal na řediteli násilí, by si dále na něm shladil žáhu. Tím zjišťuje rozsudek způsobem dle zákona (§§ 258, 288 č. 3 tr. ř.) neodporovatelnýrn úmysl obžalovaných, vykonali na S-ovi násilí; poněvadž pak dále vyslovuje, že obžalovaní vnikli do domu, by úmysl tento provedli, vyvinuli nesporně činnost, ve které jejich vůle, směřující k dosažení výsledku, v § 83 tr. zák. předpokládaného, došla zjevným způsobem výrazu, takže při takto zjištěném směru vůle i prováděného skutku je předpoklad trestného pokusu dle §§ 8 a 83 tr, zák. úplně odůvodněn. Popírá-li stížnost hořejší nalézacím soudem za prokázaný vzatý zlý úmysl obžalovaných, brojí tím protizákonně jen proti přesvědčení soudu nalézacího a nelze proto k jejím dotyčným vývodům přihlíželi. Zmateční stížnost domáhá se dále beztrestnosti obžalovaných z toho důvodu, že tito dle stavu věci ustoupili dobrovolně od úmyslu, spáchati násilí. Na věcí ničeho prý nemění, že ustoupili na základě domluv důchodního M-а a inženýra H-a, poněvadž prý intervence jejich nebyla taková, by mohly v ní býti spatřovány překážky, zabraňující provedení činů, kdyžtě není prokázáno, že obžalovaní byli zdržováni fysickým neb psychickým násilím těchto dvou osob. Než na základě skutkového stavu, nalézacím soudem zjištěného,, nelze stížnosti přisvědčiti. Zjišťujeť rozsudek na základě výpovědi svědka H-a, že týž postupoval v chodbě proti vniknuvším horníkům tělem a ti že ustupovali, a dovozuje z toho, že H. s M-em tvořili již svými těly překážku (ať už snáze či stěží odstranitelnou) pro provedení předsevzatého násilí. S náhledem tímto dlužno souhlasiti, zvláště když pod: »cizí překážkou« dlužno ve smyslu zákona rozuměti takovou okolnost, jejíž odstranění by bylo nutným neb za nutné od pachatele bylo považováno, tudíž okolnost, která staví pachatele před alternativu, buďto překážku odstraniti neb od trestného činu upustili. Takovouto však situace pro obžalované byla. V osobách H-a a M-а postavila se obžalovaným v cestu překážka, která dle zjištění soudu jedině zabránila, že neprovedli to, co zamýšleli а k vůli čemu násilně do domu vnikli. V tom, že jmenovaní dva svědkové proti dělnictvu postupovali, dlužno spatřovati .zajisté onen fysický odpor, jejž má stížnost na mysli a jejž sesíliti byla způsobilou i okolnost, nalézacím soudem vytknutá, že vetřelci asi také proto zpět couvali, že i nějakou zbraň u H-a předpokládali. Za těchto okolností nebyla to svobodná vůle obžalovaných, nýbrž vyskytnuvší se zevní překážka, jež obžalované od dokonání zločinu zdržela, a nejsou proto z příčiny této uplatňované důvody zmatečnosti čís. 9 a) pokud se týče 9 b) § 281 tr. ř. dány. Ku zločinu dle § 83 tr. zák. nevyhledává se, by násilí pachatelů narazilo na překážky a musilo je vskutku Překonati. S hlediska § 83 druhý případ tr. zák. stačí pro pojem vniknutí, když buďto jedna osoba ozbrojená neb více sebraných lidí vtrhne do domu neb bytu aspoň proti mlčky projevené neb předpokládané vůli osoby oprávněné. Ta okolnost, že obžalovaní nevykonali skutečně zamýšleného násilí na řediteli S-ovi, má v daném případě ten význam, že se jim nepřičítá za vinu zločin dokonaný, nýbrž jen nedokonaný.
Obžalovaný Rudolf S. shledává konečně nesprávným své odsouzení pro zločin dle § 87 tr. zák. Leč neprávem. Tímto všeobecným trestným ustanovením mají býti postižena ona neurčitá ohrožení tělesné integrity lidí, pokud se týče cizího majetku ve větším rozsahu, která jsou přivedena jakýmkoliv ze zlomyslnosti předsevzatým jednáním nepřímo, však úmyslně, s vědomím a vůlí pachatele, nikoliv pouze kulposně. Tento moment neurčitosti ohrožení charakterisuje právě prvý případ zločinu dle § 87 tr. zák. K jeho skutkové povaze stačí proto, je-li jednáním pachatele vytvořen takový stav věci, jenž zavdává příčinu k obavám, že následkem něho bude někdo na tělesné integritě neb na majetku ve větším rozsahu poškozen. Dle zjištění nalézacího soudu bylo takovéto nebezpečí v obžalobu daným jednáním obžalovaného přivoděno, pokud se týče nebezpečí již jsoucí zvětšeno a nejsou vývody stížnosti) s to, opodstatněnost soudcovského výroku zvrátiti. Je také přirozeno, že po té, co se událo, jakož i hledíc k tomu, že rozlícený dav pronásledoval prchajícího S-a, byl výrok obžalovaného: »Kamenujte ho« v souvislosti s tím, že také hned po S-ovi hodil těžkým kamenem, v nejvyšší míře způsobilým, by rozpoutal vášně davu takovou měrou, že účinku nelze ani dohlédnouti. Rozsudek též zjišťuje, že výkřik obžalovaného nezůstal bez účinku, poněvadž i jiní pak po S-ovi kameny házeli a ho jimi zasahovali. Tím nastaly ovšem »zvlášť nebezpečné poměry«, jaké má na zřeteli § 87 tr. zák. Předpis tento nežádá, aby tu bylo nebezpečí pro více osob, nýbrž stačí za ostatních předpokladů citovaného zákonného ustanovení i ohrožení člověka jediného. To vysvítá z dikce samotného zákona (§ 85 lit. b), 87), používajícího výrazu »lidi« (»von Menschen«), čímž jako v § 335 tr. zák. má býti vyjádřen jen pojem druhu; tam, kde se ku zločinu vyžaduje více lidí, je to v příslušných ustanoveních zákonných vždy výslovně řečeno (§§ 59, 63, 65, 83, 279 a t. d. tr. zák.). Dle zjištění rozsudku nesměřovalo také jednání obžalovaného k přímému tělesnému poškození ředitele S-a, nýbrž k přivodění, pokud se týče zvýšení neurčitého ohrožení jeho osoby. Z tohoto důvodu nemůže přijití v úvahu ani § 152 ani § 411 nebo § 431 tr. zák. a není proto opodstatněn uplatňovaný obžalovaným důvod zmatečnosti čís. 10 § 281 tr. ř.

Citace:

č. 716. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 73-76.