Čís. 689.Předražovaní (cis. nařízení ze dne 24. března 1917, čís. 131 ř. zák.). Náhradní trest za nedobytnou pokutu peněžitou nelze vyměřiti tuhým vězením. (Rozh. ze dne 13. ledna 1922, Kr I 1159/21.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací, jednaje o zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku lichevního sondu při zemském trestním soudě v Praze ze dne 13. června 1921, jímž byl uznán vinným přestupkem dle § 20 cis. nařízení ze dne 24. března 1917, čís. 131 ř. zák., zrušil po ústním líčení dle § 290 tr. ř. napadený rozsudek ve výroku o náhradním trestu, jenž byl obžalovanému vyměřen pětidenním tuhým vězením, a změnil výrok ten v ten smysl, že v případě nedobytnosti peněžité pokuty 500 KČ se obžalovaný odsuzuje do jednoduchého vězení na pět dnů. Důvody: Výrok nalézacího soudu o náhradním trestu neodpovídá zákonu. Teprve zákon o trestání válečné lichvy ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n., zavedl novotu, že náhradní trest za nedobytnou peněžitou pokutu dlužno vyměřiti týmž druhem trestu jako trest hlavní. Před platností tohoto zákona bylo v případech lichvy, najmě v případech, posuzovaných dle cís. nařízení ze dne 24. března 1917, čís. 131 ř. z., náhradní trest vyměřovat dle § 266 tr. ř. a § 260 a) tr. z. vězením. Napadený rozsudek, vyměřiv náhradní trest tuhým vězením, překročil svou trestní pravomoc, pokud se týče trestní sazbu, zákonem stanovenou, a jest proto v tomto směru dle § 281 čís. 11 tr. ř. zmatečným. Ježto dle § 290 tr. ř. má zrušovací soud, shledá-li z příčiny zmateční stížnosti kýmkoli podané, žě bylo nesprávně užito trestního zákona v neprospěch obžalovaného (§ 281 čís. 9—11 tr. ř.), z moci úřední rozhodnouti tak, jako by dotyčný důvod zmatečnosti byl býval uplatněn, musel býti rozsudek nalézacího soudu ve výroku shora uvedeném zrušen a uznáno právem, jak nahoře uvedeno.