Čís. 745.

Krádeže dopouští se i ten, kdo odcizí věc ve prospěch někoho jiného.
(Rozh. ze dne 24. února 1922, Kr II 521/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Jihlavě ze dne 13. června 1921, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem krádeže dle §§ 171, 174 II. a) tr. zák.
Důvody:
Zmateční stížnost uplatňuje důvody zmatečnosti čís. 5 a 9 a) §u 281 tr. ř. Vytýká rozsudku nejasnost dle čís. 5 §u 281 tr. ř., poněvadž jednak zjišťuje, že obžalovaný odcizil uhlí ve svůj prospěch, jednak má za prokázáno, že chtěl ho použiti к vytopení sálu, kde se měla konati veřejná schůze odborové organisace soc. demokratické. Z druhého zjištění je patrno, že obžalovaný neodcizil uhlí pro sebe, nýbrž pro jiného, že byl pouhým odnášečem. Chybí zde tudíž podstatná náležitost skutkové podstaty zločinu krádeže, odcizení pro vlastní prospěch. Jednání obžalovaného není trestné, je pouhým disciplinárním přestupkem železničního zřízence. Stížnost jest po věcné stránce na omylu, výtka nejasnosti je lichá § 171 tr. zák. vyhledává ve směru subjektivním, aby pachatel jednal pro svůj užitek. Zjednání si užitku musí býti účelem činu (obmysl zlodějský). Nemusí to býti právě užitek, majetek zlodějův rozmnožující, a nevyhledává se, aby pachatel obmýšlel věc si osvojiti. Stačí na př„ když kdo vezme cizí věc, aby ji odcizil nebo zastavil, nebo jinému daroval, nebo když ji vůbec vzal ve prospěch jiného, vyjímaje okradeného samého. V tomto případě zjišťuje rozsudek, že obžalovaný odcizil na nádraží v T. ve společnosti druhého spoluzloděje z držení městské obce T-ské uhlí v ceně přes 75 K, že je odnesl do blízkého hotelu, kde ho mělo býti dle úmyslu pachatelů použito к vytopení sálu pro dělnickou organisaci. Odcizil tedy cizí věc, aby ji daroval dělnické organisaci, pokud se týče vzal ji ve prospěch této organisace, která nebyla majitelkou uhlí. Jednal tedy pro svůj užitek a dopustil se zločinu krádeže. Tvrzení, že vystupoval jako pouhý nádeník a odnášeč uhlí, je libovolné a nemá opory v zjištěních rozsudku. Z uvedeného následuje, že zde není tvrzené nejasnosti ani vnitřního rozporu, poněvadž oba výroky, jež stížnost staví proti sobě, logicky vedle sebe obstojí; i ten kdo odcizenou věc jinému daruje nebo ji vůbec v jeho prospěch odnímá, jedná pro svůj užitek a dopouští se krádeže.

Citace:

č. 745. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 119-120.