Čís. 741.

Předražovaní (cís. nařízení ze dne 24. března 1917, čís. 131 ř. zák.). Řetězový obchod prodejem tabáku osobám mladistvým.
(Rozh. ze dne 20. února 1922, Kr II 118/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalované do rozsudku lichevního soudu při krajském soudě v Uherském Hradišti ze dne 21. června 1920, jímž byla stěžovatelka uznána vinnou přečinem řetězového obchodu ve smyslu § 23 č. 4 cis. nař. ze dne 24. března 1917, čís. 131 ř. zák.
Důvody:
Zmateční stížnost vychází s právního hlediska, že o vmíšení se mezi výrobce a spotřebitele, které by zakládalo skutkovou podstatu řetězového obchodu, může býti při tabáku a tabákových výrobcích řeč pouze tehdy, byla-li jím porušena rovnováha monopolisovaného obchodu, čemuž není dle názoru stížnosti tak tehdy, byl-li tabák nebo byly-li tabákové výrobky prodány osobám mladistvým, kterým dle platných předpisů tabákový příděl nepřísluší a které tudíž dle názoru stížnosti za spotřebitele pokládati nelze; při tom vychází stížnost z předpokladu, že z nákupu tabáku v úředně stanovených prodejnách jsou jako mladistvé vyloučeny osoby, které nedosáhly 18. rok věku svého. Tento poslední předpoklad je však mylným. Rozhodnými jsou v tom směru předpisy nařízení ministerstva financí ze dne 15. dubna 1918 čís. 145 ř. zák., jehož § 2 stanoví, že jako kmenoví zákazníci smějí do listiny zákazníků býti pojaty pouze mužské osoby, které počátkem kalendářního roku, v němž se přihlašují, již překročily 17. rok věku svého, a dle jehož § 8 jsou z nákupu tabáku i jako krámoví zákazníci vyloučeni vedle dětí mladiství ve smyslu Předpisů, vydaných k ochraně dorůstající mládeže. Lze zcela bezpečně za to míti, že i § 8, v němž určitá hranice věková vytčena není, má na zřeteli nanejvýš věk 17 let, jako onu hranici věkovou, při níž dosahuje nároku na nákup tabáku aspoň zákazník krámový, nebo věk ještě nižší, neboť sotva lze si představiti, že by u srovnání s nároky kmenového zákazníka podstatně omezené oprávnění zákazníka jen krámového bylo vázáno dosažením vyšší hranice věkové, než která předepsána je pro zákazníka kmenového. S tohoto správného hlediska, dle něhož k nákupu tabáku a tabákových výrobků oprávněny jsou již osoby 17leté, stává se zmateční stížnost vlastně bezpředmětnou již vzhledem k tomu, že z osob, kterým stěžovatelka dle rozsudkového zjištění cigarety v létě roku 1919 prodala, Josef K a Vincenc S. sice v Čas koupe snad ještě neměli 18 let věku svého, naproti tomu však ani stížnost netvrdí, že by byli v touž dobu ještě nedosáhli 17. roku věku. Připomenouti dlužno, že na tom, neměli-li jmenovaní v kritické době tabačenek, nesejde, rozhodným je pouze, měli-li na ně právo, neboť v tom případě dlužno je za »kuřáky« ve smyslu ministerského nařízení, při nejmenším za krámové zákazníky považovati i tehdy, když se o příděl tabáku a tabákových výrobků nepřihlásili a si tabačenek nevyzvedli. Mimo to lze z doslovu jak rozsudkového výroku, dle něhož stěžovatelka provozovala řetězový obchod tabákem »v létě 1919«, tak zejména z rozhodovacích důvodů rozsudku, dle nichž považuje soud za prokázáno, že se stěžovatelka zabývala »prodejem cigaret«, jakož i z té okolnosti, že soud shledal jako pritěžující pokračování v trestném jednání, bezpečně za to míti, že nalézací soud spatřuje ve zjištěných konkrétních případech, v nichž stěžovatelka třem určitým osobám cigarety prodala, jen důkazy pro ono své všeobecné zjištění, že se stěžovatelka v kritické době zabývala prodejem cigaret. V rozhodovacích důvodech rozsudku praví se výslovně, že tomu nasvědčuje dále i výpověď Vincence Š-a, dle níž slyšel od Josefa V-a, že obžalovaná prodává cigarety, jakož i svědecká výpověď četnického strážmistra Františka С-a, dle níž se svědek totéž dověděl a při domovní prohlídce nalezl 100 kusů doma cpaných cigaret. Stav věci takto zjištěný nedoznal by tudíž nižádné změny ani v tom případě, kdyby bylo zjištěno, že stěžovatelka ojediněle prodala cigarety také osobám mladistvým, které nároku na příděl kuřiva neměly. Netřeba se proto ani obírati řešením otázky, zda onen právní názor, hájený zmateční stížností, je správným, či dlužno-li spíše přistoupiti na opačné právní hledisko nalézacího soudu, vyjádřeně v rozhodovacích důvodech rozsudku v ten rozum, že i osoby mladistvé dlužno, jakmile cigarety kouřily, pokládati za spotřebitele, poněvadž dle názoru nalézacího soudu rozhoduje skutečnost, nikoli zákonná fikce, tak, že spotřebitelem by dle toho byl kuřák, nemající předepsaného věku ani tabačenky, nebyl by jím však člověk starší a tabačenku mající, ale ve skutečnosti nekouřící.

Citace:

č. 741. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 115-116.