Čís. 727.

Předražovaní (zákon ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. а n.). K pojmu »až dosud obvyklé ceny« ve smyslu § 9 lich. zák.
(Rozh. ze dne 7. února 1922, Kr II 84/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl v neveřejném zasedání zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku krajského jakožto nalézacího) soudu v Uherském Hradišti ze dne 9. listopadu 1920, jímž byl obžalovaný uznán vinným přečinem dle § 9 čís. 3 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n., zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by ii znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Kdežto veřejný obžalobce obžaloval obžalovaného pro přečin předřazování dle § 11 čís. 4 svrchu uvedeného zákona (pletichy), shledal nalézací soud dle rozsudkového výroku skutkovou podstatu přečinu dle § 9 čís. 3 v tom, že obžalovaný na jaře a v létě 1920 přeplácel, byv již pro předražování právoplatně odsouzen, při nákupu předmětu potřeby t. j. krávy, již hodlal zciziti, cenu dobytka až dosud obvyklou. V rozhodovacích důvodech Rozsudku se dovozuje, že za obvyklou cenu jatečného dobytka dlužno považovati takovou cenu, kterou může řezník za hovězí dobytek platiti, aby mohl beze ztráty, po případě s přípustným pro něho ziskem prodávali maso nejvýše po 15 K za kilogram, totiž za nejvyšší cenu, stanovenou pro hovězí maso nařízením správce zemské správy politické na Moravě ze dne 23. ledna 1920, čís. 56 sb. z. a n. Na to rozsudek vypočítává, že, měl-li řezník beze ztráty prodávati maso po 15 K za kilogram, mohl za kilogram živé váhy dobytka platiti asi 9 K, nikterak tedy přes 10 K, a dospívá k závěru, že, platil-li obžalovaný při koupi jedné krávy 12 K 50 h, při koupi druhé pak 11 K 50 h za kilogram živé váhy, přeplácel onu shora vypočtenou penu asi 9 K, čímž prý, poněvadž kupoval krávy za tím účelem, by je porazil a maso z nich prodal, tedy za účelem zcizení, dána je skutková podstata přecinu dle § 9 čís. 3 lichevního zákona. Postup nalézacího soudu je zřejmě nesprávný. »Až dosud obvyklou cenou« ve smyslu § 9 lichevního zákona dlužno rozuměti onu cenu, která byla za ten který předmět potřeby až do kritické doby buď všeobecně nebo v určité oblasti bez podstatné změny poměrů, směrodatných pro utváření se cen, po jistou přiměřenou dobu skutečně požadována a placena. Zjištění ceny, v tomto smyslu až dosud obvyklé, totiž ceny za dotyčný předmět potřeby skutečně požadované a placené, nelze nahraditi úvahami a výpočty ceny, kterou nakupující mohl platiti za předmět potřeby, měl-li zboží z něho vyrobené prodávati za maximální cenu, pro zboží to úředně stanovenou. Rozhodnými jsou tu výhradně skutečné poměry vůbec a ceny, skutečné požadované a placené zvlášť při tom není vyloučeno, že tyto ceny převyšují úředně stanovené ceny nejvyšší, tím méně pak mohou býti tu směrodatnými nejvyšší ceny, stanovené pro zboží, které se z předmětů potřeby dotyčného druhu získává nebo vyrábí. Soud první stolice přehlíží též úplně, že přeplácení ceny »až dosud obvyklé« opodstatňuje za ostatních zákonitých předpokladů trestný čin dle § 9 lich. zákona jen tenkráte nebyla-li prodavačem určitá cena požadována a otázkou tou v rozsudku vůbec se nezabývá. Zakládá se tudíž výrok rozsudkový, který důsledkem mylného právního názoru nalézacího soudu podstatné podmínky přečinu ve smyslu § 9 lichevního zákona nesprávně zjišťuje pokud se týče vůbec nezjišťuje, na zřejmém porušení zákona bylo proto zmateční stížnosti vyhověti a, aniž vzešla potřeba zkoumati, zdali a pokud je stížnost odůvodněna také, pokud uplatňuje důvody zmatečnosti čís. 4, 5, 9 a), 9 b), 10 § 281 tr. ř. také ještě v různých jiných směrech, rozsudek jako zmatečný dle čís. 9 a) § 281 tr. ř. zrušiti a vrátiti věc soudu prvé stolice, k novému projednání a rozhodnutí. Stalo se tak ve smyslu § 5 zákona ze dne 31. prosince 1877, čís. 3 ř. z. na rok 1878 již v zasedání neveřejném, jelikož v rozsudku a v jeho rozhodovacích důvodech nejsou, jak ze shora řečeného patrno, zjištěny skutečnosti, které by při správném použití zákona bylo nálezu za základ položití, zrušovacímu soudu tudíž ve věci samé ještě rozhodnouti nepřísluší a nelze se naopak obejiti bez nařízení nového hlavního přelíčení.

Citace:

č. 727. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 91-92.