Čís. 708.

Přípustno započítati vyšetřovací vazbu i pro trestné činy, pro něž byl vydán zvláštní rozsudek, byly-li zde podmínky §u 265 tr. ř.
(Rozh. ze dne 24. ledna 1922, Kr I 1338/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl v neveřejném zasedání zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského jakožto nalézacího soudu v Litoměřicích ze dne 18. února 1921, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem zpronevěry dle § 183 tr. zák. a zločinem krádeže dle §§ 171, 173, 174 I с) tr. zák., vyhověl však odvolání jeho, pokud směřovalo k tomu, aby byla zajišťovací a vyšetřovací vazba jeho ode dne 27. listopadu 1919 9 hod. večer do 9. března 1920 3.15 hod. odpol., v níž se obžalovaný nalézal a to v trestní věci Vr 2587/19 započtena do trestu, napadeným rozsudkem vyřknutého, v ten rozum, že se tato zajišťovací a vyšetřovací vazba do trestu vpočítává a uvedl v tomto směru
v důvodech:
Čin, jenž byl předmětem trestního řízení Vr 2587/19, byl spáchán dne 25. listopadu 1919, kdežto činy, jsoucí předmětem nynějšího napadeného rozsudku, byly spáchány dne 28. října 1918 a 2. listopadu 1918. Dle ustanovení § 56 tr. ř. byl by tedy soud nalézací za normálních poměrů, vydávaje rozsudek ze dne 9. března 1920, rozhodl také o trestných činech spáchaných 28. října a 2. listopadu 1918. V tomto případě byly ovšem vydány dva rozsudky, avšak použití § 265 tr. ř. při vyměření trestu v druhém rozsudku má působiti tak, jako kdyby byl materieine vyřknut jeden trest, neboť trest, druhým rozsudkem vyřknutý, jeví se býti pouze dodatkem anebo doplněním trestu, prvním rozsudkem vyřknutého. Nelze proto oba citované tresty považovati za úplně samostatné a od sebe ne odvislé, nýbrž právě následkem použití § 265 tr. ř. jde tu vlastně o dva dílčí tresty, jichžto souhrn odpovídá celému již dne 9. března 1920 nastalému, tehdy ovšem jen z části známému zavinění obžalovaného. Mimo to sluší uvážiti i to, že náhoda, že k rozhodnutí o trestných činech spáchaných dne 28. října 1918 a 2. listopadu 1918 došlo teprve po 9. březnu 1920, nemůže býti obžalovanému na úkor, to tím méně, když tyto trestné činy byly svého času ihned soudu oznámeny ą obžalovaný nemá viny na tom, že o nich bylo teprve nyní rozhodnuto. Nutno tedy vzhledem na význam § 265 tr. ř. dojiti k úsudku, že obžalovaný odděleným rozhodnutím nesmí býti hůře na tom, než kdyby bylo bývalo ohledně veškerých trestných Činů najednou rozhodnuto. Vzhledem k tomu a jelikož není směrodatné, že se zajišťovací a vyšetřovací vazba nevztahuje na trestné činy, jež byly předmětem nynějšího napadeného rozsudku, nýbrž na dřívější trestné činy, bylo odvolání vyhověno a uznáno, že se řečená zajišťovací a vyšetřovací vazba započítává do trestu.

Citace:

č. 708. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 59-60.