Čís. 688.

Úmysl ve smyslu zločinu dle § 81 tr. zák. směřuje ku zmaření, ve smyslu přestupku dle § 314 tr. zák. pouze ku stiženi úředního výkonu.
Přestupek § 314 tr. zák. lze spáchati i pouhými slovy. Skutková podstata § 312 tr. zák. nevyžaduje urážky, jež by dosahovala stupně, předpokládaného ve 12 hlavě II. dílu trestního zákona. Stačí též, pronesen-li závadný výrok ve formě podmínečné.
(Rozh. ze dne 12. ledna 1922, Kr I 32/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského sondu v Hoře Kutné ze dne 25. října 1920, jímž byl stěžovatel uznán vinným přestupky §§ 312 a 314 tr. zák.
Důvody:
Zmateční stížnost, uplatňující ne sice číselně, ale věcně důvod zmatečnosti čís. 9 a) § 281 tr. ř., spatřuje nesrovnalost rozsudku v tom, že nalézací soud odepřel na jedné straně podřaditi jednání obžalovaného pod §§ 9 a 81 tr. zák., nenabyv přesvědčení o tom, že obžalovaný závadnými posunky a výrazy zamýšlel dav lidu vyzývati k tomu, by služební výkon četníkův zmařil, na druhé straně však ho odsuzuje pro přestupek § 314 tr. zák., jenž rovněž předpokládá úmysl, zmařiti takový výkon. Stížnost jest na omylů. Při obou deliktech je sice úmysl pachatelův namířen proti služebnímu výkonu neb úřednímu jednání, ač i po této stránce je tu jistý rozdíl. Kdežto totiž v § 81 tr. zák. čelí úmysl ku zmaření služebního výkonu, stačí dle § 314 tr. zák. úmysl, některé z osob, v § 68 tr. zák. jmenovaných, ve výkonu služby neb výkonu vrchnostenského rozkazu bránit i, tudíž po případě výkon pouze stížiti. Nehledě k tomu, vyloučil nalézací soud zločin dle §§ 9 a 81 tr. zák. též proto, že nenabyl přesvědčení o úmyslu obžalovaného, že chtěl vyzývati shromážděný dav k tomu, by se četnickému závodčímu zprotivili násilným vztažením ruky v úmyslu, v § 81 tr. zák. zakázaném. Možnosti, že přestupek § 314 tr. zák. může býti opodstatněn i pouhými slovy, stížnost zásadně nevylučuje. A to právem, poněvadž vmíšení se do výkonu veřejné služby může se státi jakýmkoli způsobem, není-li násilným, tedy nejen skutkem, nýbrž i slovy, jako napomenutím, zražením, varováním, vytýkáním a pod. V tomto případě správně uznal nalézací soud, že slovy, pronesenými k četníkovi ve výkonu služby se nalézajícímu, že se tak nezatýká, že (obžalovaný) byl také u četnictva, kdyby se to stalo jemu (obžalovanému), že by četníkovi dal přes hubu, vmísil se obžalovaný do úředního výkonu, poněvadž výtkami a pohrůžkou, v nich vyjádřenými, měl býti četníkovi jeho výkon při nejmenším stěžován. Za tohoto stavu věci nemůže býti řeči o nějakém beztrestném upozorňování četníka na nesprávnost jeho počínání. Ze by si četník byl ostatně nesprávně počínal, rozsudek nezjišťuje, a není proto stížnost oprávněna, na tomto předpoklade budovati, to tím méně, kdyžtě tím uplatňuje jen pohnutku obžalovaného, pro právní posouzení věci nezávažnou, a když ani v tom případě, kdyby snad postup četníkův nebyl býval skutečně správným, neopravňovalo by to ještě obžalovaného, by volil takový způsob intervence, jímž se ocitl v rozporu s normami zákona trestního. Rozsudek, odsuzující obžalovaného pro § 314 tr. zák., je proto po stránce právní bezvadný. Totéž platí i ve směru § 312 tr. zák. Předpis tento, chráně dle svého účelu autoritu veřejné služby, nevyžaduje urážky, jež dosahovala by stupně předpokládaného ve 12. hlavě II. dílu trestního zákona. Že pak závadné výroky a posuňky, jimiž zřejmě se dává výraz nevážnosti a snižování, i má-li se zření ku prostředí, v němž se obžalovaný pohybuje, proneseny pokud se týče učiněny byvše vůči četníka ve službě, opodstatňují urážku tohoto ve smyslu § 312 tr. zák., nemůže býti pochybno. Tím jest odňata půda námitce, že by šlo jen o dovolenou kritiku, stížností tvrzeného, v rozsudku však nezjištěného nesprávného jednání četníkova. Na trestní povaze slov: »kdyby se to stalo jemu, dal by četníkovi přes hubu«, nemůže konečně ničeho měniti okolnost, že jsou pronesena ve formě hypotetické, poněvadž i v této formě je jimi autorita úřadu a representujícího jej orgánu snižována a sesměšňováma.

Citace:

č. 688. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 30-32.