Čís. 715.Odškodnění pro neoprávněné odsouzení. Lhůta § 3 zákona ze dne 16. března 1892, čís. 64 ř. zák. o odškodnění za neoprávněné odsouzení jest lhůtou preklusivní a počíná — bylo-li řízení zastaveno na základě obnovy — dnem usnesení, jímž řízení zastaveno, nikoliv teprve dnem doručení tohoto usnesení. Dle § 9 zákona ze dne 21. března 1918, čís. 109 ř. zák. platí pro řízení o nároku na odškodnění ustanovení tohoto zákona, nebyl-li nárok vznesen ještě na říšský soud, předpokládajíc, že rozhodnutí, nárok odůvodňující, nabylo právní moci po vyhlášení zákona. (Rozh. ze dne 27. ledna 1922, Kr I 42/22.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací uznal po ústním líčení o zmateční stížnosti generální prokuratury na záštitu zákona právem: Usnesením vrchního zemského soudu v Praze ze dne 6. srpna 1918 a usnesením krajského soudu v Litoměřicích ze dne 10. listopadu 1920 porušen byl zákon v § 3 zákona ze dne 16. března 1892, čís. 64 ř. zák., pokud se týče v § 9 zákona ze dne 21. března 1918, čís. 109 ř. zák. Důvody: Rozsudkem krajského soudu v Litoměřicích ze dne 13. března 1911 byl Ferdinand W., pro různé delikty již opětovně trestaný, uznán vinným zločinem veřejného násilí dle § 81 tr. zák. a přestupky dle §§ 312 a 516 tr. zák. a odsouzen za to dle § 82 se zřetelem na § 35 tr. zák. a za použití § 55 tr. zák. do těžkého žaláře na 4 měsíce, příslušně zostřeného. Do tohoto rozsudku vznesená zmateční stížnost obžalovaného byla zavržena nejvyšším soudem ve Vídni dílem v neveřejném zasedání, dílem po provedeném veřejném roku (rozhodnutí ze dne 24. června 1911). Dne 25. července 1911 podal obžalovaný svým obhájcem žádost za obnovu trestního řízení, odůvodněnou tím, že prý vyšly na jevo nové skutečnosti a průvody, opodstatňující trestnost vylučující důvody § 2 lit. a) neb b) tr. zák. Žádosti této nevyhověl krajský soud vzhledem na posudek soudních lékařů, kteří prohlásili obžalovaného pouze za duševně méněcenného, nikoli však nemocného. Na stížnost obžalovaného nařídil vrchní zemský soud usnesením ze dne 6. září 1911 různá šetření, po jichž provedení byl duševní stav obžalovaného soudními lékaři znovu zkoumán. Tito shledali nyní obžalovaného duševně chorým, prohlásili, že spáchal činy, jemu za vinu kladené, ve stavu pomatení smyslů a uznali nutným, by jakožto individuum obecně vysoce nebezpečné byl internován v nějakém ústavu. V důsledku tohoto posudku učinilo státní zastupitelství v Litoměřicích dne 20. října 1912 návrh na povolení obnovy řízení. Návrhu bylo usnesením krajského soudu v Litoměřicích ze dne 22. října 1912 vyhověno a rozsudek ze dne 13. března 1911 v celém obsahu, zrušen. Usnesení toto bylo doručeno jednak Dru F-ovi jako právnímu zástupci Ferdinanda W-a, jednak státnímu zastupitelství k dalšímu návrhu. Toto prohlásilo dne 23. října 1912, že nemá důvodu k dalšímu stíhání Ferdinanda W-a. Na to bylo vyšetřujícím soudcem téhož dne (23. října 1912) trestní řízení proti W-ovi dle §§ 109 a 359 tr. ř. zastaveno. Zda byl ve smyslu § 359 pokud se týče § 110 tr. ř. o zastavení řízení vyrozuměn obžalovaný W., pokud se týče jeho zástupce Dr. F., není ze spisů patrno. Tolik však jest jisto, že obžalovaný, který byl 23. října 1912 ve vazbě, byl ještě téhož dne dodán z věznice krajského soudu v Litoměřicích do ústavu pro choromyslné v Praze. Dne 2. srpna 1913 podal P. osobně sepsanou žádost na státní zastupitelství v Litoměřicích za odškodnění pro neoprávněné odsouzení. Státní zastupitelství navrhlo dne 5. srpna 1913 u krajského soudu v Litoměřicích, aby se postupovalo dle zákona ze dne 16. března 1892, čís. 64 ř. zák. O tomto návrhu bylo k. popudu vrchního zemského soudu v Praze ze dne 28. června 1918 vydáno krajským soudem v Litoměřicích usnesení ze dne 9. července 1918, jímž byla žádost Ferdinanda W-a z důvodu § 3 citovaného zákona zamítnuta. Ku stížnosti W-ově zrušil vrchní zemský soud v Praze rozhodnutím ze dne 6. srpna 1918 ono usnesení a nařídil soudu prvnímu, by ve věci dále jednal. V důvodech tohoto rozhodnutí se praví, že usnesení soudu prvého se příčí předpisům zákona ze dne 21. března 1918, čís. 109 ř. zák. § 9 ustanovuje prý arci, že zákona tohoto použiti se má na rozsudky občanských soudů trestních jen tehdy, nabylo-li rozhodnutí, nárok odůvodňující, (§ 1 odstavec prvý cit. zák.) právní moci po dnu vyhlášení tohoto zákona. V tomtéž § se prý však současně vyslovuje, že řízení o návrhu za poskytnutí náhrady škody se řídí vždy dle tohoto zákona, nebyl-li nárok ještě vznesen před říšským soudem, před kterým po rozumu § 8 zákona ze dne 16. března 1892, čís. 64 ř. zák. platnosti pozbyvšího, mohl býti nárok uplatňován po té, když vyšlo prohlášení ministra spravedlnosti. Tomu prý je tak v daném případě. Prvý soud měl proto zahájiti řízení předepsané v zákoně ze dne 21. března 1918, čís. 109 ř. zák. (§ 3), zejména tedy usnesení ze dne 22. října 1912, nárok zakládající, dáti doručiti s příslušným poučením Ferdinandu W-ovi, po případě jeho opatrovníku, nepouštěti se však do rozhodování o návrhu. Toto rozhodnutí bylo krajským soudem v Litoměřicích intimováno právnímu zástupci W-ovu Dru L-ovi, onen rozkaz vrchního zemského soudu splněn pak byl krajským soudem v Litoměřicích dne 9. listopadu. Je to usnesení z 10. listopadu 1920 s poučením. Reprodukovaným usnesením vrchního zemského soudu ze dne 6. srpna 1918, jakož i vztahujícím se na ně usnesením krajského soudu v Litoměřicích ze dne 10. listopadu 1920 byl však porušen zákon. Ferdinand W. byl arci z důvodu usnesení vyšetřujícího soudce ze dne 23. října 1912, jímž na základě obnovy trestního řízení bylo řízení proti němu dle §§ 109 a 359 tr. ř. zastaveno, oprávněn vznésti po rozumu § 1 zákona ze dne 16. března 1892, čís. 64 ř. zák. nárok na přiměřenou náhradu škody, utrpěl-li neoprávněným odsouzením nějakou majetkovou újmu. Uplatnění nároku tohoto bylo však vedle § 3 citov, zákona vázáno na určitou lhůtu. Stanovíť § tento, že nárok pomine po třech měsících od doby, kdy na základě § 1 (jenž jedině zde přichází v úvahu) mohl býti vznesen. Na rozdíl od § 3 zákona ze dne 21. března 1918, čís. 109 ř. zák. není v § 3 zák. z r. 1892 počátek tříměsíční lhůty vázán na doručení rozhodnutí, nárok ten zakládajícího, neb na jiné podmínky. Počala proto lhůta pro uplatňování nároku běžeti od 23. října 1912, kdy vyšetřujícím soudcem bylo proti W-ovi trestní řízení zastaveno, poněvadž již od tohoto dne byla mu dána možnost nárok vznésti, to tím spíše, když usnesení krajského soudu ze dne 22. října 1912 bylo doručeno jeho obhájci Dru F-ovi. Nevznesl však nárok v zákonné lhůtě, uplynuvší 23. ledna 1913, nýbrž teprve dne 2. srpna 1913. Lhůta § 3 zák. z roku 1892 je lhůtou prekíusivní, mající ten význam, že nárok je předem časově omezen a to tak, že, není-li ve lhůtě té uplatněn, zaniká. Nárok tento: nemohl proto nikdy již oživnouti, zvláště když pro předpoklad takový nelze nalézti žádné opory v zákoně ze dne 21. března 1918, čís. 109 ř. zák. Normujeť § 9 výslovně, že zákona tohoto lze použiti na rozsudky občanských trestních soudů jen tenkráte, když rozhodnutí, nárok odůvodňující (§ 1, odstavec prvý), nabylo právní moci po dni vyhlášení tohoto zákona. Této podmínky zde není, poněvadž rozhodnutí ze dne 23. října 1912, kterým nárok W-ův byl založen, nabylo právní moci dávno před vejitím nového zákona v platnost. Nařizujeť sice § 110 tr. ř., by, obviněný byl uvědomen o zastavení přípravného vyšetřování, avšak, i když se tak nestane, nabude zastavení právní moci, poněvadž obviněný nemá práva, do zastavení přípravného vyšetřování si stěžovati (§ 113 tr. ř.). Vrchní zemský soud v Praze nebyl proto oprávněn naříditi krajskému soudu v Litoměřicích, by W-ovi dal doručiti usnesení ze dne 22. října 1922, aby mu tím umožnil uplatňovati znova jeho nárok, kdyžtě tento, jak dovoděno, již dávno definitivně zanikl. Poukazuje-li se v usnesení vrchního zemského soudu ze dne 6. srpna 1918 na to, že dle § 9 zák. čís. 109/1918 řídí se řízení vždy dle tohoto zákona, nebyl-li nárok, ještě vznesen před říšským soudem, dlužno na to odvětiti, že dle souvislosti třetí věty § 9 s předchozí větou, zákon má v třetí větě na mysli jen případy, které dlužno po materielní stránce posuzovati dle zákona čís. 109 z roku 1918, t. j. případy, v nichž rozhodnutí, nárok zakládající, nabylo právní moci po dni vyhlášení tohoto zákona. Z toho plyne, že usnesením vrchního zemského soudu v Praze ze dne 6. srpna 1918 a usnesením krajského soudu v Litoměřicích ze dne 10. listopadu 1920 porušen byl zákon v § 3 zákona ze dne 21. března 1918, čís. 109 ř. zák.