Čís. 732.

Předražovaní (zákon ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n.). Pokud může oprávněný živnostník spáchati řetězový obchod.
(Rozh. ze dne 11. února 1922, Kr II 235/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústními líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku lichevního soudu při zemském soudu v Opravě ze dne 25. ledna 1921, jímž byli obžalovaní Josef K., Karel W. a Adolf B. dle § 259 čís. 3 tr. ř. sproštěni z obžaloby pro přečin řetězového obchodu dle § 11 čís. 4 zák. ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n., zrušil napadený rozsudek a vrátil věc nalézacímu soudu, by ji znovu projednal a rozhodl. Důvody:
Pojem řetězového obchodu opodstatňuje při správném výkladu § 11 čís. 4 zákona o vál. lichvě jakákoliv činnost, která — rozmnožujíc počet činitelů, při přechodu zboží z výroby do spotřeby hospodářsky nutných a účelných o další zbytečný mezičlánek — na úkor spotřebitelstva přechod zboží prodlužuje a tím pravidelně zboží o náklady, odměnu a zisk zbytečného mezičlánku zdražuje; zákon nerozeznává, zda-li příčiny zdržení a zdražení nastaly právě v osobě pachatelově, či v osobě jeho dodavatele či v osobě odběratele, a v kterém období přechodu pachatel do přechodu zasáhl řetězový obchod páše proto, kdo — aniž jeho činnost pro přechod zboží byla nutnou neb účelnou — zboží, jež hodlá dále zciziti, jen za účelem překupnického zisku kupuje a jinému než přímým spotřebitelům prodává řetězový obchod páše výrobce, který prodává překupníkovi, zbytečnému při řádném přechodu, a maloobchodník — živnostník, který neprodává přímo spotřebitelům, nýbrž prodává jinému maloobchodníkovi — živnostníkovi; řetězový obchod páše konečně i maloobchodník — živnostník, který nekupuje přímo od výrobce nebo po případě, — je-li to dle hospodářského ústrojí nutno neb účelno — od velkoobchodníka, nýbrž od zbytečného překupníka, zejména od maloobchodníka — živnostníka, jsoucího na stejném stupni národohospodářského ústrojí. K vývodům odvodních spisů budiž podotčeno toto: Ježto i oprávněný obchodník — živnostník je vázán zákony, je lhostejno, zdali pachatel byl oprávněn, obchodovati druhem zboží, o které jde, nebo zpracovati je ve své živnosti; stačí, byl-li nákup nebo prodej vadný ve smyslu naznačeném. Ježto dále podle zákona o lichvě spotřebitelstvo má nárok, aby se mu předmětů potřeby dostalo co nejrychleji a nejlevněji, hlavně za ceny, nezvýšené o náklady, odměny a zisky zbytečných překupníků, je lhostejno, zda-li cena, za kterou se zboží konečně spotřebitelům prodá, nepřevyšuje nebo nedosahuje výše obecné po případě ustanovené nejvyšší ceny a zdali nebyla přemrštěná; zákon též nerozeznává, nastalo-li řetězovým obchodem značné či, jen nepatrné zvýšení ceny; stačí, že u předmětu řetězového obchodu nastalo nebo mohlo nastati zdržení nebo zdražení, které při řádném přechodu tohoto zboží z výroby do spotřeby nebylo by nastalo. Po subjektivní stránce skutková podstata řetězového obchodu nepožaduje úmyslu, docíliti přemrštěného zisku nebo využitkovati hospodářských poměrů, ba nepožaduje ani zvláštního zjištění vědomí pachatelova, že jeho činnost přispěje ku zvyšování ceny, poněvadž vzestup ceny je s řetězovým obchodem spojen již pojmově; nepožaduje se ani vědomí pachatelova, že zboží již prošlo nebo ještě projde rukama několika překupníků; stačí naopak, že pachatel si byl vědom, že zasáhnutí do přechodu zboží, buď jeho samého, nebo jeho dodavatele nebo jeho odběratele bylo s hlediska hospodářské nutnosti a účelnosti zbytečné, a pro spotřebitelstvo neužitečné. S těchto hledisk podává se jasně, že nalézací soud při sprošťujícím svém výroku a jeho odůvodnění vychází z nesprávného výkladu zákona. Nalézací soud odůvodňuje totiž sprošťující výrok tím, že nemohl dospěti k přesvědčení, že obžalovaní byli si vědomi, že se vsunují způsobem zcela zbytečným do legitimního obchodu, že tím maří normální přechoď zboží od »konsumenta a producenta« (správně od producenta ke konsumentovii) a tím vyvolávají hospodářsky nepříznivý zjev zvýšení ceny. Ohledně poslední věty poukazuje se k hořejším vývodům. Vyloučení tohoto vědomí opírá nalézací soud u obžalovaného Josefa Q-a předpokladem, že se G. k obchodu, o který jde, nedal ponuknouti vyhlídkou, docíliti značného zisku, nýbrž, že bylo pohnutkou jeho jednání jen, aby si »opatřil zlepšení svého, ovšem nepatrného měsíčního· důchodu, neboli že G. nezamýšlel vytěžiti z tohoto obchodu zvláštní zisk. Avšak nedostatek úmyslu, docíliti vlastního a zejména nadmírného zisku, jest bez významu; stačí, věděl-li obžalovaný G. — což rozsudek ovšem nezjišťuje, — že pro řádný přechod zboží k spotřebiteli nebo matoživnosťníku (dodavateli přímo spotřebitelům) činnosti odběratele Karla W. nebylo zapotřebí, neboli že W. kupuje bramborovou moučku k dalšímu prodeji jen za účelem vlastního zisku. U obžalovaného Karla W. vylučuje nalézací soud zmíněné vědomí v úvaze, že se zabýval odbytem moučky z ochoty vůči G-vi a že — prodávaje celé množství spotřebiteli — cukráři B-ovi, nemohl předvídati, že B. značnou část dále zcizí, nýbrž musil míti za to, že B. Časem ve své živnosti celé množství upotřebí. Taková domnělá ochota nebyla než právně bezvýznamnou pohnutkou činu; bez významu je také, prodal-li dle svého mínění spotřebiteli (nehledě k tomu, že cukrář je zároveň překupníkem, prodávaje výrobky, do nichž zpracuje moučku). Rozhodným jest však, — čehož nalézací soud nezjistil — byl-li si W. vědom, že jeho· zjištěná činnost — nákup a prodej moučky s výsledkem vlastního značného, ba přemrštěného zisku — byla pro přechod zboží z výroby do spotřeby zbytečná, kdyžtě k tomuto přechodu bylo by stačilo, že W. seznámí výrobce G-а se spotřebitelem B-em. U obžalovaného Adolfa В-a vylučuje nalézací soud zmíněné vědomí proto, že koupil moučku v úmyslu, spotřebovali ji zcela ve své živnosti a že byl jen nepředvídanou hospodářskou nouzí donucen k dalšímu zcizení části moučky. Avšak byť úmysl obžalovaného při nákupu co do dalšího nakládání se zbožím byl bezzávadný, může jeho činnost naplniti skutkovou podstatu řetězového obchodu tím, že jeho dodavatel neb odběratel byl zbytečným mezičlánkem. Rozhodným by proto bylo, zdali — čehož nalézací soud nezjistil — B. věděl, že W., od něhož moučku koupil, není ani výrobcem, ani oprávněným obchodníkem, nýbrž zcela zbytečným překupníkem a zda H., jemuž moučku prodal, nekupuje pro vlastní potřebu, nýbrž za účelem dalšího zcizení. Výrok nalézacího soudu o subjektivní vině obžalovaných není tedy logickým závěrem z těchto zjištění, ježto s hlediska správného výkladu zákona, co do vědomí pojmem řetězového obchodu vyhledávaného, předpoklady pro tento výrok uvedené jednak jsou právně bezvýznamné, jednak neposuzují činnost obžalovaných ve všech směrech právně závažných.

Citace:

č. 732. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 101-103.