Čís. 776.

Pokud jest člen vojenské policie, zakročující proti osobám civilním, osobou vrchnostenskou ve smyslu § 68 tr. zák.
(Rozh. ze dne 18. března 1922, Kr I 844/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Litoměřicích ze dne 10. června 1921, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným zločinem dle § 81 tr. zák. — mimo jiné z těchto
důvodů:
Po stránce věcné (čís. 9 a) § 281 tr. ř.) dovozuje stížnost, že zde nejsou náležitosti skutkové podstaty zločinu dle § 81 tr. zák. Vojenská policie není prý povolána, zakročovati v případech jako je tento (proti civilním osobám) vůbec, a policie vojenská z Litoměřic nebyla oprávněna zvláště zakročiti mimo obvod města v Žernosekách, kde vykonává bezpečnostní službu výhradně obecní policie dle § 28 čís. 2 obec. zřízení. Stížnost není odůvodněna. Vojenská policie v Litoměřicích, byla čistě vojensky organisovaným sborem bezpečnostním,, který podléhal přímo tamnímu vojenskému velitelství, který však byl dle příslušných instrukcí minist. Národní obrany až do března 1920 oprávněn, zakročovati i proti osobám civilním, a také v záležitostech politických. Ve smyslu těchto předpisů bylo používáno mužstva vojenské policie okresní politickou správou v Litoměřicích ku sesílení četnictva, v naléhavých případech i místo četnictva, kdykoliv se jednalo o zakročení proti osobám civilním, v kterémžto případě vždy byly veliteli dány příslušné instrukce. Bylo tudíž použito vojenské policie i v tomto případě, který se udál v srpnu 1919 v mezích věcné její působnosti a poněvadž Žernoseky leží v obvodu politické správy i vojenského velitelství v Litoměřicích, také v mezích místní její příslušnosti. Věcná pravomoc vojenské policie pro záležitosti civilní a politické přestala teprve na základě resoluce Národního shromáždění dle výnosu min. Nár. obrany ze dne 2. března 1920 čís. 18.244/426 (srov. výnos čsl. zemského vojenského velitelství pro Čechy z 10. března 1920 čís. 30.123 Pres. a přípis okresní politické správy v Litoměřicích z 3. března 1922, čís. 12.716), tedy v době mnohem pozdější, poněvadž tento čin byl spáchán v srpnu 1919. Dle náhledu stížnosti nelze shledávali v tom, že obžalovaný pozdvihl ruku proti S-ovi, aniž by při tom něco pronesl, ani útok na vojenského strážníka, ani pohrůžku nějakým zlem a dokonce ne nebezpečnou pohrůžku, uváží-li se, že obžalovaný byl bezbranný mladík, kdežto S. byl ozbrojen a mohl se dovolati pomoci druhých vojenských policistů, takže jeho situace nebyla nijak nebezpečná. Nelze prý také z výstupu souditi, že obžalovaný jednal v úmyslu, aby zmařil úřední nebo služební výkon. Avšak stížnost přehlíží, že rozsudek zjišťuje, že obžalovaný napřáhl ruku na strážníka S-a v úmyslu, aby ho udeřil, a zmařil tak odvedení svého otce právě v okamžiku, když S. pomáhal druhému strážníku M-ovi vyváděti В-a staršího, ozbrojeného klackem, jehož odpor musil býti dříve zlomen tím, že byl mu klacek z ruky vyražen. Poněvadž dle zjištění soudu musel také S. dříve odraziti ruku obžalovaného napřaženou k ráně, než bylo možno В-a staršího zatknouti a odvésti, spočívá ve zjištěném jednání obžalovaného nikoliv pouhé psychické hasili (pohrůžka), jak má za to rozsudek, nýbrž skutečné fysické násilí, t. j. násilné vztažení ruky, k němuž stačí každý vážný, tedy takový odpor, který se musí dříve přemoci, chce-li vrchnostenská osoba úřední výkon vůbec provésti. Rozumíť zákon vztažením ruky každé i nepřímé násilné dotknutí se osoby vrchnostenské; netřeba tedy, aby snad vrchnostenská osoba byla přemožena, stačí úplně situace, v níž pro násilné jednání pachatelovo lze provésti úřední výkon pouze s použitím tělesné síly vrchnostenské osoby. Že obžalovaný jednal v úmyslu, by zmařil úřední výkon, t. j. zatčení a odvedení otcovo, rozsudek zjišťuje a náležitě odůvodňuje. Pouhým brojením proti tomuto skutkovému zjištění, jímž je soud zrušovací vázán, neprovádí stížnost uplatňovaného aniž jiného důvodu zmatečnosti.

Citace:

č. 776. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 173-174.