Čís. 695.

Podloudný vývoz předmětů potřeby do ciziny (zákon ze dne 18. března 1920, čís. 188 sb. z. a n.).
Stříbrná nezpracovaná litina jest předmětem potřeby. 1 průvoz zboží cizozemského tuzemskem spadá pod ustanovení zákona o podloudném vývozu, neděje-li se dle zákonných předpisů.
(Rozh. ze dne 14. ledna 1922, Kr II 903/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku zemského trestního sondu у Brně ze dne 10. listopadu 1921, jímž byl obžalovaný sproštěn z obžaloby pro přečin podloudného vývozu předmětů potřeby do ciziny ve smyslu § 2 lit. b) zák. ze dne 18. března 1920, čís. 188 sb. z. a n., zrušil napadený rozsudek a uznal obžalovaného vinným dle obžaloby.
Důvody:
Zmateční stížnost státního zastupitelství, která béře v odpor sprošťující rozsudek z důvodu § 281 čís. 9 a) tr. ř. pro nesprávné právní posouzení věci, jest odůvodněna. Soud nalézací vylučuje skutkovou podstatu §u 2 zák. ze dne 18. března 1920, Čís. 188 sb. z. a n. přes zjištěný podloudný převoz stříbrné litiny v ceně 2900 K přes hranice proto, že nešlo o předmět tuzemský, nýbrž o stříbrnou litinu, jež pocházela z Krakova a nalézala se v území republiky jen při dopravě do Vídně, jíž bránil zákaz podloudného vývozu dle cit. zákona tím méně, ana litima je beze cla a bylo by se obžalovanému potřebného potvrzení převozu dostalo na hranicích v Petrovicích, kdyby tam litinu byl předložil. Než zákon o stíhání podloudného vývozu do ciziny zakazuje v § 1 vývoz a jakoukoli dopravu předmětů potřeby do ciziny, ačli není jinak zvláštními předpisy stanoveno (§ 1), a ohrožuje trestem dle § 2 každého, kdo dopravuje předměty potřeby do ciziny bez potřebného povolení. Již široký pojem »dopravy« nedovoluje, aby obmezován byl předpis § 2 výhradně na vývoz zboží tuzemského a vylučován byl z něho zásadně převoz zboží původu cizozemského. Naopak sluší odvozovati z něho, zejména když v § 1 mluví se o jakékoli dopravě vedle vývozu, že zákon chce svým ustanovením zaehvtiti prostě veškerou podloudnou přepravu předmětů potřeby z tuzemska do ciziny, ať již jde při tom o vývoz ve vlastním, technickém smyslu, čili nic. (Viz též rozhodnutí ze 27. ledna 1921, č. j. Kr II 350/20 č. sb. 348). I účel zákona, chrániti domácí zásoby, nasvědčuje tomuto výkladu, ježto i zákazem podloudného průvozu chrání se domácí zásobování. Dostávať se i podloudným převozem do ciziny zboží, jež stalo se vpašováním jeho z ciziny do tuzemska vlastně již součástkou zdejších zásob, jsouc zachyceno příslušnými předpisy celními i důchodkovými. Netřeba poukazovati na praktické úvahy, svědčící o správnosti tohoto výkladu, o znění a účel zákona opřeného, jehož opakem bylo by obcházení zákona přímo podporováno. Jediným oprávněným pod zákon o podloudném vývozu nespadajícím průvozem byl by průvoz legální, pohybující se v mezích, zákonnými předpisy vymezených. V případě tomto, kde šlo dle zjištění rozsudku o podloudný dovoz zboží, na hranicích neohlášeného a. skrytého pod dvojitým dnem zavazadla, nemůže se obžalovaný pro podloudný vývoz, doplňující dovoz zboží na průvoz, dovolávati beztrestnosti a nelze opačné stanovisko rozsudku uznati za zákonu vyhovující.
Poukaz na mezinárodní transitní dopravu zboží železnicemi, jež děje se prý bez zvláštního povolení tuzemských úřadů, nemá tu místa, poněvadž upraven jest mezistátními úmluvami. Na oporu právního stanoviska rozsudku nelze též dovolávati se vyjádření celního úřadu, že litina jest beze cla a že jest potřebí toliko potvrzení převozu. Vyjádření to týká se jen celní stránky případu a pozbývá pro tento případ vůbec významu již proto, že obžalovaný právě opomenul zmíněné potvrzení legální cestou si opatřiti. Toto celní potvrzení převozu a předpokládané jím ohlášení zboží na hranici nelze též ztotožňovati s ohlášením komisi pro zahraniční obchod, o němž v § 1 zák. o podloudném vývozu děje se zmínka, a jež, jsouc řádně ověřeno, nahražuje dle § 10 nař. vlády ze dne 28. listopadu 1919, čís. 645 sb. z. a n., u zboží, jehož dovoz a vývoz všeobecně jest dovolen, vývozní, pokud se týče dovozní povolení. Takové ohlášení se v tomto případě nestalo:, k čemuž nutno ještě podotknouti, že nespracované stříbro, o jaké tuto šlo, nejen nenáleží k předmětům, pro jichž vývoz by pouhé ohlášení stačilo, nýbrž vyžadovalo naopak zvláštního vývozního povolení bankovním úřadem ministerstva financí § 13 vlád. nař. ze dne 28. listopadu 1919, čís. 644 sb. z. a n.). Že při široké zákonité definici »předmětů potřeby« (§ 1 zák. ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n.), čítati k nim sluší i stříbrnou litinu, zvláště dokud nebyla snad na předmět čistě luxusní zpracována, ani rozsudek první stolice nebéře v pochybnost.

Citace:

č. 695. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 45-47.