Čís. 795.

Podloudný vývoz předmětů potřeby do ciziny (zákon ze dne 18. března 1920, čís. 188 sb. z. a n.).
Spadají sem v zásadě i látky, třebas jich v tuzemsku byl nadbytek.
Jest činem dokonaným, nikoliv pouhým pokusem, bylo-li provážené zboží zadrženo při celní prohlídce.
(Rozh. ze dne 6. dubna 1922, Kr II 432/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalované do rozsudku zemského trestního soudu v Brně ze dne 10. května 1921, jímž byla stěžovatelka uznána vinnou přečinem dle § 2 odstavec 1 lit. b) zákona ze dne 18. března 1920, čís. 188 sb. z. a n.
Důvody:
Bezdůvodná jest stížnost, pokud dovolává se zmatku dle § 281 čís. 9 a) — nesprávně též 10 tr. ř. — poněvadž šlo prý o látky luxusní, na něž zákon ze dne 18. března 1920, čís. 188 sb. z. a n. se nevztahuje. Nehledě k tomu, že tato povaha látek ani trestním řízením ani v rozsudku nebyla zjištěna — teprve stížnost dovolává se znalců, kteří prý okolnost tu jistě uznají — přehlíží stížnost, že § 1 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n., jehož ovšem i pro obor zákona o podloudném vývozu sluší použiti, mluví na rozdíl od předchozích obdobných předpisů jen o předmětech potřeby, ne nutné potřeby, a označuje jako takové všechny movité věci, jež slouží přímo nebo nepřímo k ukojení potřeb lidských anebo potřeb zvířat domácích, aniž by činil co do jakosti rozdílu. Mohly by tedy snad vzhledem k tendenci zákona a okolnosti, že nedostatek látek v době činu nebyl již tak tísnivým, vyloučeny býti jen zcela výjimečně látky skvostné, o jaké se tu však ani dle tvrzení zmateční stížnosti nejedná. Poukazuje-li stížnost na to, že v době činu byl prý v tuzemsku takový nadbytek látek, že bylo jen v zájmu republiky, aby látky byly ven vyváženy, přehlíží, že trestnost vývozu není závislou na větším anebo menším množství tuzemských zásob, nýbrž na vymožení si povolení, kde ho, jako zde, pro vývoz do ciziny je potřebí. Otázka tuzemských zásob bude jistě směrodatnou pro úřad, , udílející povolení k vývozu, zda má vyžádané povolení uděliti čili nic, pro otázku, zda jde o předmět potřeby a trestnost podloudného, vývozu, jest dle toho, co uvedeno, úplně nerozhodnou, Rozsudek zjišťuje oproti odchylnému zodpovídání se stěžovatelky výslovně, že si byla vědoma, že není dovoleno látky bez povolení z republiky Československé vyvážeti. Nemůže se proto obžalovaná dovolávati po této stránce omylu ve smyslu § 2 lit. e) tr. zák. Poukazuje-li však stěžovatelka, provádějíc dále zmatek dle § 281 čís. 9 b) tr. ř., na to, že jako cizozemka nevěděla, že podloudný vývoz jest skutkem, podléhajícím soudnímu trestu, dovolává se jednak nepřípustným způsobem skutečnosti, rozsudkem nezjištěné, jednak přehlíží, že skutečnost ta žádným způsobem nebyla by podle zásady §§ 3, 233 tr. zák. způsobilou, aby trestnost její vyloučila, to tím méně, ježto si nedovolenosti svého jednání byla dobře vědoma. Neodůvodněnou jest konečně zmateční stížnost i potud, pokud dovozuje, že donesení zavazadla do revisní místnosti, byť v úmyslu podloudném, jest toliko beztrestným činem přípravným, ne však trestným pokusem podloudného vývozu, natož skutkem dokonaným. Především přehlíží stížnost, že se stěžovatelka neobmezila na pouhé donesení zboží do revisní místnosti, nýbrž že látky k revisi předložila upraveny způsobem, jenž, měl oklamati celní orgány, prohlásivši teprve potom, že zaplatí clo, když revidující orgán začal pokrývku, látky ukrývající, párati. V tomto jednání došel zlý úmysl stěžovatelky, dopraviti zboží podloudně přes hranice, tak jasného výrazu, že nelze pochybovati, že v tomto zlém úmyslu podnikla čin ku skutečnému provedení vedoucí, jehož dokonání jen ostražitostí celního orgánu bylo překaženo. Nemůže tedy býti řeči o pouhém beztrestném jednání přípravném; ani pro pokus nemohl by však stěžovatelce podle zásady § 8 tr. zák., § 7 odstavec druhý zákona ze dne 18. března 1920, čís. 188 Sb. z. a n. vyměřen býti trest nižší, nežli jí byl uložen rozsudkem nalézacího soudu. Než nelze přisvědčiti ani mínění, že by neprávem pokládán byl trestný čin za dokonaný, dokud zboží, jež podloudně mělo býti vyvezeno, bylo ještě na území republiky. Neboť při gramatickém výkladu širokého pojmu »kdo dopravuje« v § 2 zákona o podloudném vývozu nemůže býti pochyby, že vyhovuje tomuto pojmu každá činnost, která čelí bezprostředně k odstranění poslední překážky, již stát podloudnému převozu přes hranice staví v cestu. Byť celní dozor nedál se přirozeně právě na hranicích samých, tedy přece, jakmile zboží prošlo revisí, jest další vývoz do ciziny uvolněn. Proto nepochybně dopravuje zboží do ciziny, kdo se bezprostředně přičiňuje propašovati je revisí.

Citace:

č. 795. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 203-205.