Čís. 786.

Spolupachatelem jest také ten, kdo přispěl k provedení činu částečně, třebas v roli podřízené, jen když byl veden týmž úmyslem, jako ostatní pachatelé.
(Rozh. ze dne 30. března 1922, Kr II 179/21.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Olomouci ze dne 4. února 1921, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným zločinem krádeže dle §§ 171, 174 II a), 176 II c) tr. zák.
Důvody:
Uplatňujíc číselně jediný důvod zmatečnosti dle § 281 čís. 9 (patrně čís. 9a) tr. ř, zmateční stížnost nejprve dovozuje, že se stěžovatel provedení krádeže, spáchané druhým obžalovaným Maxem H-em, činně nijak nezúčastnil, v tom pak, že provedení činu H-em nezamezil, prý zločinného jednání spatřovati nelze. Stížnost tvrdí, že H. přišel ke stěžovateli do čistírny vozů a že po něm žádal hadr, stěžovatel pak v domnění, že H., který byl v obličeji černý, si chce obličej utříti, mu k tomu cíli dal hadr, do něhož pak H. dle rozsudkového zjištění zabalil ukradené věci. Pro zjištění, že H. řekl stěžovateli, že potřebuje hadr na zabalení starého železa, nebyl prý podán žádný důkaz, rovněž prý nikdo ani netvrdil, že by se byl stěžovatel s H-em o krádeži smluvil. Nanejvýš mohla prý by tudíž u stěžovatele býti řeč o spoluvině na krádeži, spáchané H-em, pak ale prý odpadá zločinná kvalifikace vůbec tak, že prý stěžovatel měl býti uznán vinným pouhou spoluvinou na přestupku krádeže. Touto námitkou uplatňuje stížnost vlastně i důvod zmatečnosti dle § 281 čís. 10 tr. ř. Zmateční stížnost nelze namnoze vůbec považovati za provedenou dle zákona. Tvrzení její, že se stěžovatel provedení krádeže činně nesúčastnií a že zejména dal hadr H-ovi, který k němu přišel do čistírny vozů, v domnění, že si H. chce utříti obličej a jen za tím účelem, aby si jej utříti mohl, jest v podstatném rozporu se skutkovým zjištěním rozsudkovým, dle něhož H. nejen vzal dvě nosná péra, ležící na nádraží vedle hromady starého železa, se souhlasem a svolením stěžovatelovým a ve srozumění s ním, nýbrž je mimo to zamotal do hadru, který mu stěžovatel k jich zabalení byl přinesl, a je pak přes koleje odnášel. V rozhodovacích důvodech rozsudku uvádí se výslovně, že soud neuvěřil údajům stěžovatelovým, týkajícím se hadru, a poukazuje se v tom směru jednak na určitou výpověď H-ovu, jednak na stěžovatelovo doznání činu před vyšetřujícím Četníkem. Nebyla by tedy stížnost odůvodněna ani tehdy, měla-li by se námitka, že pro dotyčné zjištění rozsudkové nebyl podán důkaz, pojímati snad jako výtka zmatku dle § 281 čís. 5 tr. ř., jakoby totiž rozsudek neuváděl pro ono zjištění důvodů. Rozsudek zjišťuje dále, že hned tehdy dal H. stěžovatelovi se slovy: »Drž hubu« cichorii, a spatřuje v jejím přijetí stěžovatelem prospěch, jehož se mu z činu dostalo. Tím pozbývá půdy námitka zmateční stížnosti, že nelze míti za to, že by se byl stěžovatel súčastnil krádeže, ze které mu nekynul žádný prospěch. Slovným zněním shora uvedené námitky, dle níž nikdo ani netvrdil, že by se byl stěžovatel s H-em o krádeži smluvil, zmateční stížnost neuplatňuje právní názor, že pojmovým znakem spolupachatelství jest předchozí srozumění se pachatelů o trestném činu, podobný názor bylo by označiti zcela nepochybně jako mylný. Pojmu srozumění se, o němž mluví stížnost, odpovídá však rozsudkem výslovně zjištěný souhlas, srozumění stěžovatelovo s tím, aby H. ona dvě nosná péra vzal (odcizil), jeho svolení k tomu, aby se tak stalo. Spolupachatelství pak zakládá vědomá spolučinnost dvou nebo více osob při provedení trestného činu, při čemž se nevyžaduje ani, aby se snad všichni společníci súčastnili provedení činu od počátku až do konce, ani, aby na něm brali účast stejnoměrnou a rovnocennou. Také ten z nich, kdo k němu přispěje jen částečně a v roli podřízené, je spolupachatelem činu, je-li při tom veden týmž zlým úmyslem jako ostatní. Správně spatřuje proto nalézací soud účast stěžovatelovu na provedení krádeže již v tom, že přinesl H-ovi k zabalení nosných per onen hadr, v němž je pak H. z místa činu odnášel, a podřadil tudíž právem zjištěné jednání jeho skutkové podstatě zločinu krádeže ve smyslu §§ 171, 174 II a) tr. zák.

Citace:

č. 786. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 189-191.