Čís. 759.

Obžalovaný, jenž vzdal se opravných prostředků do rozsudku, v němž nebyl obsažen výrok o podmínečném odkladu výkonu trestu (zákon ze dne 17. října 1919, čís. 562 sb. z. a n.), může se přes to potom domáhati na nalézacím soudu, by mu podmínečný odklad výkonu trestu byl povolen.
(Rozh. ze dne 7. března 1922, Kr II 67/22.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl v neveřejném zasedání zmateční stížnost státního zastupitelství do usnesení krajského jakožto nalézacího« soudu v Uh. Hradišti ze dne 6. prosince 1921, jímž byl obžalované povolen podmínečný odklad výkonu trestu, uloženého jí rozsudkem ze dne 12. března 1921. Důvody:
Zmateční stížnost směřuje proti usnesení krajského soudu, jímž byl obžalované na její žádost, po pravomoci rozsudku, povolen dle §§ 1 a 3 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 562 sb. z. a n., dodatečně podmínečný odklad výkonu trestu. Zmateční stížnost namítá, dovolávajíc se důvodu zmatečnosti čís. 11 §u 281 tr. ř., že se rozsudek stal ve všech směrech právoplatným, když obžalovaná přijala trest, jehož podmínečný odklad jí rozsudkem nebyl povolen, a jen žádala o odklad trestu, a že tudíž obžalovaná nemůže žádati dodatečně za podmínečný odklad výkonu trestu. Stížnost dovozuje, že kdyby opanovali měl názor opačný, mohl by i odsouzený, jenž dokonce již trest nastoupil, žádati o podmínečný odklad výkonu jeho v případě, v němž ho nalézací soud v rozsudku výslovně nezamítl. Podle § 7 (3) zákona ze dne 17. října 1919, čís. 562 sb. z. a n. je výrok o podmínečném odkladu) výkonu trestu podroben týmž opravným prostředkům, jako výrok o trestu. Jest tedy proti výroku sborového soudu o podmínečném odsouzení přípustná jak zmateční stížnost podle čís. 11 § 281 tr. ř., tak i odvolání. Stížnost státního zastupitelství tvrdí, že v tomto případě jest podmínečné odsouzení po zákonu vyloučeno vůbec a že je nelze povoliti, i když jinak: jest správným úsudek nalézacího soudu, že obžalovaná napříště povede pořádný život a že výkonu trestu není zapotřebí. Kdyby stížnost byla v právu, byl by nalézací soud, povoliv přes to podmínečný odklad výkonu trestu, porušil zákon a překročil svou moc trestní, čímž by byl dán důvod zmatečnosti podle čís. 11 § 281 tr. ř. Zmateční stížnost jest tedy zde přípustná, jest však bezdůvodná. Rozsudek ze dne 12. března 1921 výroku o podmínečném odsouzení výkonu trestu vůbec neobsahuje. Následkem toho neměla obžalovaná podkladu, by byla mohla rozsudku pro nepovolení podmínečného! odkladu výkonu trestu odporovati. Nemá proto významu ani skutečnost, zdůrazňovaná zmateční stížností, že totiž obžalovaná po prohlášení rozsudku trest přijala a jen o jeho odklad požádala, nesejde dokonce ani na tom, že se dle dalšího záznamu protokolu o hlavním přelíčení vzdala výslovně i opravných prostředků. Prohlášení to mohlo se vztahovati přirozeně jen na výroky, v rozsudku obsažené a obžalované prohlášené, a nezbavovalo ji práva navrhnouti, aby soud dodatečně rozhodl o podmínečném odsouzení. Bylo proto zmateční stížnost dle § 4 čís. 2 zákona ze dne 31. prosince 1877, čís. 3 ř. zák. z roku 1878 zavrhnouti již při poradě neveřejné.

Citace:

č. 759. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 144-145.