Čís. 755.Povinnosti zodpovědného řidiče posunování a jednotlivých posunovačů. (Rozh. ze dne 4. března 1922, Kr II 563/21.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaných Karla K-a a Hynka Š-a do rozsudku krajského soudu v Mor. Ostrave ze dne 17. června 1921, jímž byli stěžovatelé uznáni vinnými přečinem dle §§ 335 a 337 tr. zák. Důvody: Zmateční stížnost obžalovaných dovolává se zmatečních důvodů čís. 5 a čís. 9 a) § 281 tr. ř.; je v obou směrech bezdůvodná. Zmatek dle § 281 čís. 5 tr. ř. shledává stížnost v rozporu soudního výroku, že stěžovatelé jsou vinnými přečinem dle § 337 tr. zák., s posudkem znalce, který prý udal, že stěžovatele zavinění nestíhá, že Žádný z nich za nehodu nezodpovídá, ježto nejsou při posunování zodpovědní stěžovatelé, nýbrž vlakvedoucí, jehož povinností je posunování říditi, dále ve výroku, že H. a Š. neměli býti za vozy. Než výtka je pochybená; zmatek § 281 čís. 5 tr. ř. vztahuje se jen na výroky skutkově zjišťovací, kdežto zmíněný soudní výrok je výronem právního hodnotění zjištěných skutečností nalézacím soudem; výtka jest však zároveň zřejmě nesprávná, jelikož dle směrodatného v tomto ohledu protokolu o hlavním přelíčení posudek znalcův uplatňovaných údajů neobsahuje, vyjma větu, že v tomto případě zodpovídá vlakvedoucí, kterážto věta však — jak plyne z ostatního obsahu znaleckého posudku — nedotýká se poměru řidiče, posunování k stěžovatelům, nýbrž vztahuje se na otázku, zda byl zodpovědným řidičem posunování v případě, o který jde, výpravčí úředník či vlakvedoucí. Vývody k této výtce připojenými uplatňuje stížnost věcně zmateční důvod čís. 9 lit. a) § 281 tr. ř., jehož se i číselně dovolává dalšími svými vývody, dovozujíc celým svým obsahem, že schází v případě obou stěžovatelů objektivně a subjektivně skutková povaha přečinu § 335 pokud se týče § 337 tr. zák., totiž, že tu není ani příčinné souvislosti mezi jednáním, pokud se týče opomenutím stěžovatelů a nastalou nehodou, ani trestné nedbalosti stěžovatelů, totiž předvídání jich, že mohou způsobiti nebezpečí pro život, zdraví nebo bezpečnost těla lidí. Než vyvodí stížnosti jsou v obou směrech pochybeny. Poranění Stanislava H-a bylo dle zjištění nalézacího soudu následkem silného nárazu vlaku 2339 na garnituru 5 vozů, které k vlaku měly býti připojeny; tento náraz (srážka) nebyl by se stal, kdyby určený k tomu stěžovatel K. byl dal strojvůdci včas znamení k zmírnění rychlosti nebo k zastavení jízdy; příčinou toho, že tak včas neučinil, bylo dle zjištění nalézacího soudu jednak, že K. nešel dle předpisu před vlakem v patřičné vzdálenosti, v kterémž případě byl by včas uviděl vozy stojící, jednak, že K lucernou, již jŠ. postavil dozadu vlaku, byl uveden v omyl o místě, kde stál první vůz (stojící) soupravy. Tím je dána příčinná souvislost úrazu H-ova s opomenutím K-ovým a jednáním Š-ovým. Budiž připuštěno, že k úrazu nebylo by došlo, kdyby H. nebyl — a to prý proti daným předpisům a v odporu s nutnou opatrností — stál za onou garniturou; budiž dále připuštěno, že garnitura stojících vozů, za kterou H. stál, nebyla by se snad dala v pohyb a nebyla by H-a povalila a poranila, kdyby vozy ty byly bývaly zabrzděny (ačkoliv opak rozsudkem zjištěn není); a budiž konečně připuštěno, že by snad k úrazu nebylo došlo, kdyby byl řidič posunování — ať jím byl výpravčí Ferdinand Sch. nebo vlakvedoucí Arnošt P. — dle předpisu z vhodného k tomu místa posunování pozoroval a včas danými rozkazy srážce zabránil, pokud se týče H-a na blížící se vlak upozornil. Než to vše nepřerušuje a nezrušuje příčinné souvislosti nastalého účinku s opomenutím K-ovým a jednáním Š-ovým, kteráž obě byla — byť ne jedinými, tož přece vedle ostatních zmíněných okolností působivými — příčinami poranění H-ova. Ani v otázce, jednali-li stěžovatelé nedbale, pokud se týče mohli-li předvídali nebezpečí, s jednáním neb opomenutím jich spojené, nelze vývodům stížnosti přisvědčiti. Odpovědnost řidiče posunování za rychlé, účelné, bezpečné provádění posunů nevylučuje, ba přímo předpokládá odpovědnost ostatních, při posunovací službě zaměstnaných zřízenců, za úkony, které tomu kterému zřízenci jest předsevzíti, a za přesné šetření předpisů, pro tyto úkony platných; to vyplývá z bodů 7 a 8 čl. I. instrukce pro službu posunovací, dle nichž všichni v této službě zaměstnaní zřízenci v dotčených předpisech zevrubně se poučují a v pravidelných lhůtách zkoušejí; výstižně k tomu podotýká úvod instrukce, že předpisy nemohou vyčerpati všechny eventuality a že proto sluší každému zřízenci, by v tom kterém případě sám účelně předsevzal, čeho je zapotřebí k zaručení provozu pravidelného, nerušeného a bezpečného. Okolnost, že posunování se děje a i v tomto případě mělo se díti pod dozorem zodpovědného za posunování řidiče, neopravňovalo zaměstnané při tom zřízence, aby spoléhali na to, že řidič v čas zakročí, hrozí-li z jednání neb opomenutí toho neb onoho zaměstnance nějaké nebezpečí nebo je-li ta která osoba liknavá, zejména, že včas upozorní toho kterého zaměstnance na určitou událost — blížící se vlak — nebo sám dá včas potřebné signály. Naopak — a to právě, protože neměli možnosti, o situaci se dobře orientovati — bylo na těchto (podřízených) orgánech, aby bez ohledu na to, jak se zachová řidič při posunu již prováděném, zejména když byl prováděn, jak v druhé větě čís. 1 čl. 12 zmíněné instrukce se připouští, bez předchozího vyrozumění zaměstnanců řidičem o posunování — konali, co jim známé jim předpisy káží, a zanechali všeho, o čemž dle svých vědomostí a zkušeností si byli nebo mohli býti vědomi, že z toho může vzejíti nebezpečí pro lidi. Po stránce této pak zjišťuje nalézací soud, že stěžovatel Š., postaviv lucernu na stupátko posledního vozu stojící soupravy, porušil nejjednodušší pravidla o železniční dopravě, an věděti musel, že při posunování místo, kde stojí lucerna u soupravy, je velmi významné; že Š. doufal, že lucernu s tohoto místa odstraní ještě v čas, než se vlak přiblíží, nebrání závěru, že si počínal vědomě nedbale, nýbrž nasvědčuje naopak jeho vědomí, že — přiblíží-li se vlak v době, kdy lucerna stojí na nepatřičném místě — vznikne z toho nebezpečí. K. pak měl předvídati nebezpečí podle positivního služebního předpisu, který porušil; neníť dovoleno zřízenci uvažovati o tom, zdali šetření předpisu dle zvláštních okolností toho kterého případu je zapotřebí či nic, a není mu dovoleno, předpis plniti nebo porušiti dle toho, předvídá-li nebezpečí pro lidi čili nic; je proto lhostejno, měl-li K. nebo mohl-li míti za to, že za stojící garniturou není lidí a že mírná jízda vlaku vylučuje jakékoliv nebezpečí; dle své služby — pro niž jest na něm žádati znalost služebních předpisů a jich zachovávání — musel K. věděti, že předpisy jsou vydány, by zamezily nebezpečí pro lidskou bezpečnost; bylo mu tedy možno, předvídati nebezpečí s porušením předpisu čís. 6 čl. 12 instrukce — že má jíti před vlakem v patřičné vzdálenosti — spojené; nepoznal-li je — jak stížnost uplatňuje —, ačkoliv mu to bylo možno právě z tohoto předpisu, nepočínal si s náležitou opatrností a jednal tím nedbale.